Tyjátr: Polský seriál Umělci potvrzuje, že si Poláci divadla váží víc než Češi

19. prosinec 2016

Umělci začínají ve chvíli, kdy do „Populárního divadla“, jak se nazývá lokace seriálu, nastupuje po sebevraždě ředitele mladší a schopnější nástupce. Hned zkraje naráží na nezájem svých podřízených a v pozadí ukryté politické, majetkové machinace. Výjimečnou minisérii odvysílal druhý kanál polské státní televize TVP. Tvůrci v ní s věcným nadhledem komentují zápolení divadelníků se systémem, který jim nepřeje, a ironicky si podávají mnohdy malicherné zákulisní půtky svých kolegů.

Mladý, progresivní nastupující ředitel divadla (Martin Czarnik) rychle zjišťuje, že herecký ansámbl nemá žádnou chuť tvořit cokoliv originálního. Snaha instituci pozvednout kromě specifické nálady v hereckém souboru naráží ještě na několik překážek. O divadelní budovu se zajímá skupina místních politiků, kteří by ji rádi zpeněžili. Nový ředitel kromě neustálého souboje s úředníky a jejich pletichami nemůže věřit ani nikomu uvnitř vlastního divadla. Jeho vize se navíc nelíbí často konzervativnímu publiku. Jako vnímavý člověk tuší, že kolem něj okolí našlapuje a věci se dějí jaksi mimo něj. Precizní analýzu divadelního prostředí i kulturní politiky navíc ozvláštňuje přítomnost duchů. Kromě mrtvého ředitele se v celém průběhu porůznu zjevují bardi polského divadla, se kterými může mluvit jedině místní uklizečka.

Za projektem stojí progresivní režijně-dramaturgické duo Monika Strzępka a Paweł Demirski. Polské konzervativní kruhy je označují za „komunisty“, a tak se v seriálu objevují jako hudební uskupení „Rudé svině“. Podobných legrácek se objevuje víc, včetně odkazů na historii i současnost polského divadla. Její znalost ale není nutností. Samotný „Teatr popularny“ je reálnou institucí sídlící ve varšavském Paláci kultury a vědy, reliktu stalinské architektury. Sekretářku v seriálu hraje Agniezska Glińska, někdejší vedoucí právě tohoto divadla, která odešla po neshodách s městskými úředníky.

Reálné předobrazy postav nevychází pouze z okolností, ale také jednotlivých osobností. Postava nepříčetného režiséra Schilinga, který připravuje provokativní Sen noci svatojánské, je přímo inspirovaná skandalistou Krysztofem Garbaczewskim (jeho krakovského Hamleta bylo možné vidět letos na festivalu Divadlo v Plzni). Při zkoušení mívá v hledišti nasazené sluneční brýle a jeho obvyklá hláška „po prostu“, tedy „jednoduše“, se zařadila do urban slovníku polských divadelníků. Cameo ředitele krakovského Starého národního divadla Jana Klaty, coby nepraktického vrátného, je zábavné, stejně jako přítomnost řady polských divadelních intelektuálů nebo citace slavného videa, na kterém jeden z rozhořčených diváků zastavil představení Klatovy inscenace Do Damašku v listopadu 2013 se slovy: „Za naše peníze, v našem Národním ne.“

Otázkou zůstává, zda by něco podobného mohlo vzniknout i u nás. V polském kontextu je divadlo vnímané jako provokativní moderátor veřejné diskuze a funguje jako rozsáhlá platforma. Chodit do divadla je v Polsku integrální součást kulturního života. Netýká se pouze úzké, převážně neměnné skupiny. Možná je to i tím, že např. tvůrci jako Klata obsazují klíčové pozice v „tradičních“ institucích, provokují a do veřejného dialogu vpouští i mladší generaci. Jakékoliv zásahy do fungování divadel vzbuzují u sousedů obrovské vášně. Zde se o nich, snad až na příklad ústeckého Činoherního studia, mluví pouze v divadelních kuloárech.

03766304.jpeg
autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.