Tyjátr: Rekonstrukcí Nové synagogy v Žilině vzniká další kulturní chrám

„Nová synagoga v Žilině je dílem německého a velmi významného architekta Petera Behrense, který je takovým otcem moderní architektury v Evropě. Spolupracoval s Le Corbusierem, Miesem van der Rohe i dalšími velikány té doby a je zázrak, že se taková stavba objevila v Žilině. Židé tehdy tvořili zhruba 20 % obyvatelstva a patřili k velmi progresivním skupinám, a tím také posunovali dopředu celou Žilinu. I když už měli synagogu, řekli si, že potřebují větší, krásnější a modernější. Udělali to, jak by to mělo vypadat pokaždé – vyhlásili mezinárodní architektonickou soutěž,“ říká o historii žilinské Nové synagogy projektový manažer Stanice Robert Blaško. Budova z roku 1931 fungovala necelou dekádu. Po druhé světové válce, kdy byla židovská komunita rozprášena (část přeživších odešla do exilu v Izraeli a USA), sloužila synagoga jako koncertní sál, později jako vysokoškolská aula. V 90. letech se prostor proměnil na kino, které nakonec podlehlo nově otevřenému multiplexu a muselo zavřít. Přesto byla podle Roberta Blaška snaha budovu nenechat okolnostem napospas. „Pár Židů, kteří v Žilině zůstali, mělo za cíl, aby zůstala synagoga otevřená pro veřejnost. Je to velmi malá komunita, takže se obrátili na region i město. Tam jim řekli, že nemají peníze. Napsali do novin výzvu, zda nemá někdo nápad, jak se dá taková synagoga využít pro veřejnost, a tehdy jsme si řekli, že by to stálo za to, objekt zachránit.“

Rekonstrukce podobného objektu bývá většinou v gesci městských nebo státních orgánů, nikoliv v rukou občanského sdružení. „My jsme dlouho součástí sítě evropských kulturních center Trans Europe Halls, kde je velké povědomí o rekonstrukcích. Jsou to lidé, kteří obsazují staré budovy z dvacátého století, které přetváří na kulturní centra. Máme tam jeden ze zdrojů know-how a hodně inspirace. Dneska je za celým projektem více jak třicet odborníků z různých oblastí, kteří na tom většinou dobrovolně pracují. My sami si koordinujeme stavbu, a tím pádem tam není žádný generální dodavatel, takže jsme to dokázali za třetinovou cenu. Na druhou stranu, pro malé sdružení, jako jsme my, to je docela sousto, protože je to částka přesahující jeden milion euro. Opravdu se víc jak pět let nevěnujeme ničemu jinému než hledání nějakých zdrojů. Stanica v roce 2013 málem zkrachovala a skončila špatně ekonomicky, protože jsme většinu energie investovali tam. Asi se nedají dělat dva projekty naráz. Poučili jsme se, otřásli a jdeme dál,“ dodává Robert.

V nově opraveném interiéru se uskuteční produkce pro diváckou základnu Stanice i pro další diváky. Takto se např. v Nové synagoze představila produkce multimediálního seskupení Med a Prach, které v sále synagogy prezentovalo v rámci festivalu Kiosk svůj projekt Krása a hnus. Realizace navíc překvapila samotné sdružení. „Dostali jsme tip na jednoho dobrého akustika z Berlína, který měnil např. celý zvukový systém berlínské filharmonie. Napsali jsme mu krátký e-mail, do dvou dní odpověděl, že je velký fanoušek Petere Behrense a že si myslí, že Němci mají stále vůči židovské komunitě dluh. Bezplatně sednul na letadlo a vytvořil nám celý akustický projekt. My jsme něco iniciovali a přidalo se do toho mnoho lidí. Např. jsme udělali veřejnou sbírku ‚Kupte si nesmrtelnost‘ a nikdo nečekal, že se do toho zapojí dva tisíce lidí a víc z nich si dalo trvalý příkaz. Stalo se z toho něco většího, co nás přesáhlo, a my to nečekali,“ uzavírá Robert Blaško.

Robert Blaško před S2|foto: Martin Macho Macháček