Tyjátr: Svět jako změť hesel. Fractus V grandiózně otevřel Tanec Praha

Sidi Larbi Cherkaoui, belgický choreograf a performer, se jako tvůrce začal výrazně prosazovat kolem roku 2000, kdy zprvu působil jako interpret a následně se sám začal angažovat jako choreograf. Jedním z nejvýraznějších charakteristických znaků jeho práce je mezinárodní obsazení. V tanečním divadle to není nic neobvyklého, nicméně Cherkaoui se ve svých projektech se skupinou Eastman spoléhá na skutečně velmi různorodou partu. Obklopuje se tanečníky různých stylů a součástí jeho tlupy je i hudební těleso, ve kterém se potkávají hráči na sitár, japonské bubny i zpěvačky tradičního španělského flamenka. Světový, nejen mimoevropský, věhlas mu přinesl koprodukční projekt Sutra, na kterém spolupracoval s šaolinskými mnichy.

Z představení Fractus V|foto: Tanec Praha

Tematika migrace a vzájemného ovlivňování kultur je pro Cherkaouiho ústřední, není tomu jinak ani i v opulentní produkci Fractus V. K vytvoření inscenace ho inspirovaly myšlenky filosofa Noama Chomského o tom, jak filtrovat informace z masmédií i takzvaných alternativních zdrojů a pokoušet se vytvářet vlastní pravdivý obraz světa. Spolu se čtveřicí tanečníků v ní přichází sám jako aktér na obrovskou scénu. Pokud se zaměříme pouze na pohyb, tak je inscenace skutečně esencí toho nejlepšího, na co lze v tanci vůbec narazit. Technicky brilantní interpreti předvádí náročné i nápadité Cherkaouiho hrátky s tělem s naprostou samozřejmostí a lehkostí.

Choreograf pracuje i v dalších projektech se zbanalizovanými, zautomatizovanými pohyby, které dává do zcela nových souvislostí. Tanečníky uvádí do vzájemného vztahu, skoro jako konkrétní postavy, a rozehrává mezi nimi situace, na které se dá zírat v úplném diváckém vytržení. Jeho komplikované scénografie mají blíž k divadlu než k tanci. V obrovském prostoru se tentokrát jeho postavy koncentrovaly pouze do malého chumlu uprostřed scény. Sidi Larbi Cherkaoui totiž dokáže s obdobnou intenzitou zalidnit jeviště malou skupinkou, stejně jako dvěma desítkami tanečníků. I sólo působí jako monumentální podívaná. Jedna z figur stojí uprostřed pódia a jediné, co kmitá, jsou její dlaně a předloktí. Technicky bezchybná interpretace nepostrádá vtip, probouzí svalovou paměť, až se u ní člověk rozpomene, jak může tělo fungovat. Tanečníci prvně vystýlají podlahu velkými trojúhelníkovými bloky a poté z nich staví pomyslnou hradbu, která se s efektním rachotem zřítí jako domino – jeden blok po druhém.

Problém nastává, když se v inscenaci začne mluvit a tanečníci reprodukují Cherkaouiho myšlenky. Už samotný pohybový výraz a napětí dávaly velmi čitelně najevo, co si choreograf se svým týmem o civilizaci myslí, promluvy, které připomínaly výtah z moudra rozdávajícího absurdního webu, nebyly potřeba. Fractus V ale jako kýč nepůsobí, zůstal autentický, plný osobního nasazení i odbojnosti. Není lepší potvrzení podvratnosti, než když lidé nadšeně aplaudují špičkovým výkonům, aniž by si uvědomili, že umění je právě o nich.