Tyjátr: V inscenaci Okamžik ticha dopadá prach na šáhův stín

„Když jsem hru Okamžik ticha viděla poprvé, tak ji v Íránu režíroval samotný autor Mohammad Yaghoubi, jeden z našich nejznámějších dramatiků a divadelních režisérů. Zcela upřímně se přiznám, že se mě dotkla už proto, že jsem Íránka a spoustu věcí, které autor v textu pojmenovává, jsem zažila já i moje rodina. Proto mi to dává smysl,“ říká absolventka anglického studijního programu DAMU Azadeh Mohammadi. Jako malá žila v Teheránu, a když vrcholil irácko-íránský konflikt a město zasypávaly rakety, bylo jí devět let. Podobné osudy sleduje právě hra Mohammada Yaghoubiho.

Čtěte také

A Moment of Silence from Azadeh Mohammadi on Vimeo.

Autor rozděluje děj na dva celky. Prvním je snový příběh tří sester, které prožívají rozhodující íránské historické mezidobí od roku 1979, kdy se s islámskou revolucí dostává k moci ajatolláh Chomejní, do konce 80. let, kdy končí irácko-íránská válka. Jedna ze sester pravidelně usíná na tři a více let. Probouzí se v momentech, kdy dějinné okolnosti válcují její rodinu. Druhou rovinu tvoří příběh dramatika, který sepisuje hru o třech sestrách a stává se obětí čistek inteligence organizovaných v 90. letech tajnou službou. „Příběh je založený na reálných základech. Je to fikce, nicméně něco podobného potkalo řadu spisovatelů i intelektuálů. Během asi čtyř-, pětiletého období někdy uprostřed 90. let byli zavražděni skupinou neznámých pachatelů najatých vládou,“ říká Azadeh.

Na textu je zároveň patrný vliv spíše euroamerické dramatiky, a samotný autor navíc pobývá a působí převážně v Kanadě. Přesto mělo klasické íránské divadlo vlastní, svébytnou poetiku, která se podle Azadeh od té, kterou prezentuje Okamžik ticha, velmi liší. „V současnosti má evropské nebo americké, zkrátka západní vnímání divadla velkou roli v celosvětovém měřítku a týká se to také Íránu. Pokud mám ale mluvit o tradičním íránském divadle, tak to bylo založené na narativním vyprávění příběhu. Tenhle typ divadla přestal prakticky existovat. Každé dva roky máme v Íránu festival tradičního divadla. Sice bych neřekla, že všechna představení jsou vynikající, ale stále je na co se dívat a je škoda, že je to poslední šance, jak tradiční formy vidět.“

Z inscenace Okamžik ticha |foto: Divadlo DISK

Kromě euroamerické divadelní konvence se v textu i inscenaci objevovala řada filmových postupů. „Divadlo je v Íránu populární. Absolutně. Ale podle mého názoru je íránská kinematografie silnější než tamější divadelní tvorba. Teď jsme na Festivalu íránských filmů v Praze a všimla jsem si, že většina světa zná spíše naše filmy. Na druhou stranu nemám pocit, že by íránské divadlo bylo nějak silné, aby stálo samo za sebe. Ale čas do času se u nás nějaké představení povede,“ uzavírá herečka a režisérka.