Tyjátr: V MeetFactory plodí syny z bláta

„My jsme zkoušeli v takovém malinkatém týmu, častokrát se nám podařilo, že jsme se na zkoušce potkali jenom my dva s Alešem. Hodně času jsme strávili přípravou a rozborem textu. Já jsem samozřejmě předlohy několikrát četl, takže jsem s ním mohl konzultovat i dramatizaci,“ říká o přípravě projektu Třetí lež jeho jediný aktér, herec Jakub Gottwald. „Je to inscenace, ve které se cítím dobře, protože jsem nějak mohl ovlivňovat její vznik. Ne, že by Honza Mikulášek terorizoval své herce, právě naopak nám dával spoustu volnosti. Tady jsem byl přímo v inscenačním týmu,“ dodává.

„Možná primární věc je ta, že jsem nestudoval žádnou divadelní školu, ale Akademii výtvarných umění. Vždycky je tam nějaký princip, kdy uvažuji mimo divadlo o nějaké struktuře, jak vypadá instalace třeba mimo divadelní prostor jakožto věc, která funguje v galerii, muzeu nebo jiné podobné instituci,“ říká výtvarník Aleš Čermák stojící za konceptem k projektu Třetí lež. Nejedná se o inscenaci, spíš performanci, jejímž jádrem je nepřetržité vyprávění a omotávání jeviště i hlediště dlouhým provazem.

Z představení Třetí lež |foto: oficiální stránky MeetFactory

Čtěte také

„Zároveň mě tam zajímá aspekt toho člověka, který to nějak formuje, a tady mi přišlo hodně důležité, že na začátku není téměř nic, jenom provaz. A po dobu, co se vypráví příběh, se staví jakási struktura, která je podobná struktuře řeči, protože každý záhyb nebo otočení má v tom příběhu logiku a traktuje ho celý,“ vysvětluje Čermák. „Lano vytváří komplikovanou síť, přes kterou se musí postava prodírat. Síť je ve smyslu lingvistického významu a struktury. Tím, že začínáme od prvního slova tvořícího významy a pak se postupem času větví a do celku se zaklejí nějaké další prvky – typu mikrofon, lať a hlína.“

Právě sochařská hlína se rozletí po celém prostoru, když Jakub Gottwald do hroudy udeří latí vší silou, skoro jako by rozrazil někomu hlavu polenem. K modelářskému materiálu má Čermák evidentní vztah. „Jednak je to zajímavá hmota, ale tím, že se příběh odehrává v určité lokalitě, která je domovem pro autorku románu, je to i odkaz na jistou zemitost, cosi úplně základního. Agota Kristof neustále mluví o pohřbívání, že si bráškové hrají venku, jsou v kontaktu s naprosto základní věcí, jako je zemina.“

Na projektu je patrný zájem tvůrců především o vizuální stránku, za kterou ta obsahová – i když jde o nepřetržité přednášení textu – jaksi zaostává. Přesto neobvyklý, převážně výtvarný formát Gottwaldovi konvenuje. „Pro mě je to takhle hodně příjemné. Já popravdě nejsem zastánce hereckého patosu, dalo by se říct, že spíš odpůrce. A tahle cesta takového konceptu a ryzího odhalení opravdových pocitů mě baví nebo nějakým způsobem naplňuje. Chtěl bych k tomu říct, že my jsme si to takhle vymysleli. Tím pádem je to z nás, od nás a pro nás.“