Tyjátr: Ve štvanické Vile řádí tržní poltergeist. Zabíjí blahobytem

Hra Tajemná záře britského dramatika Philipa Ridleyho je kombinací klasického faustovského příběhu a středověké morality. Mefisto zde ovšem není pekelník nebo muž v mysliveckém, nýbrž hodná paní (Elizaveta Maximová), která zchudlému páru nabídne bezplatně prázdnou vilku. Jill (Hedvika Řezáčová) a Ollie (Richard Fiala) se zprvu v novém bydlišti bojí existovat a přistupují k němu s nedůvěrou. Spí v rohu ve spacácích a čas si krátí kalkulacemi oprav všech místností. Jednoho večera se do domu vkrade hladový bezdomovec, kterého Ollie ve rvačce omylem zabije. Pár ze sebeobviňování a pocitu morální hořkosti rychle vystřízliví. Bezdomovec se totiž stane rituální obětí a prázdná kuchyň, ve které zemřel, se promění na komfortní a skvěle vybavenou místnost jako z katalogu. Tento nepříliš obvyklý způsob nabývání majetku se dvojici zalíbí a z jinak sympatických, lehce ztracených duší se stávají bezcharakterní, lačné bestie.

Inscenátoři text adaptují na prostor štvanické Vily i jeho okolí. Oprýskané zdi a betonová podlaha s drobnými světelnými efekty i výrazným zvukovým designem vytváří dokonalou iluzi zprvu opuštěného sídla, kde se dějí přinejmenším podivné věci. Režisérka Martina Schlegelová inscenuje stylizované, hororové obrazy, které patří k nejlepším momentům v inscenaci. Výborný timing dokáže v nepolevujícím napětí opravdu vylekat.

Z inscenace Temná záře nad VILOU|foto: Alexandr Hudeček

Sdělení je ale děsivější než forma. Text není nějakou povrchní plakátovou agitkou, ale věcným, nelichotivým komentářem. Tvůrci říkají, že na ulici může skončit každý, i to, že systém pro mladé rodiny negarantuje jistotu, chamtivost plodí jenom další chamtivost, a kdo nemá dost, udělá cokoliv, aby měl víc. Zkrátka – když se na vás vykašle systém, hledáte pomoc u ďábla. Hyperbola a fantasy prvky kritický tón posilují. Elizaveta Maximová je navíc ďáblem dokonalým, kterým je radost se nechat svádět. Zlo hraje s elegancí a ve výkladu její figury jasně vyplývá, jak snadné je svodům zla podléhat.

Martina Schlegelová se zřejmě v kombinaci sociálně politické kritiky a ironického podtónu vyžívá. Tajemná záře nad VILOU funguje stejně intenzivně jako Zpověď masochisty, inscenace břitce satirického textu Romana Sikory, ve kterém se autor s gustem pustil do neoliberální demokracie. V českém kontextu vzniká málo takto konkrétně kritických inscenací, které by navíc dokázaly spojit alegorické sdělení a otevřenou výpověď o problémech, které nás obklopují.