Universum: Zkouškové bez stresu?

13. květen 2015

„Tréma je nejistota, prožívaná jako strach, jako úzkost. Je založená na tom, že člověk nemá v dané chvíli dost důvěry sám v sebe. Je to úplně normální pocit, který mají všichni zodpovědní lidé.“ Zbytečnému dlouhodobému stresu se ale vyhnout dá. Vybrat si správný obor, učit se přes den a pokaždé na jiném místě. Nenechat se strhnout spolužáky, kteří svou trému navzájem eskalují. Dělat si v učení pauzy, kašlat na škatulky a nestresovat se, že nesmím mít stres. To radí psychoterapeut a vysokoškolský pedagog Jiří Šípek.

„Když se člověk učí těsně před spaním, tak pak usne a už nemá žádnou šanci si to aspoň minimálně zopakovat. A ten útlum spánku to pěkně setře.“ Lepší je nelenit a učit se ráno, protože denní aktivita, včetně vzpomínek na to, co jsme se učili, má šanci vědomosti upevnit. „Neučit se pořád ve stejném prostředí, u stejné židle, kde si to prostředí psychicky vymaluju tím napětím, tím zoufalstvím, stresem, že to stejně nestihnu. Potom už stačí, když se kouknu nebo přijdu a čichnu k pachu toho prostředí – pachy mají úžasný psychologický vliv na emoce – a dostane mě to do toho stavu ‚já se zblázním, já se musím učit, já to nestihnu‘. Sebrat se a jít do kavárny nebo do parku, střídat to.“

Čtěte také

Člověk by se v ideálním případě neměl učit v den zkoušky, dokonce ani odpoledne den před zkouškou. „I když nevím, jestli jsem v době svých studií potkal někoho, kdo by tohle dodržoval. Sám jsem to taky nezvládl. Ale má to logiku. To, co se člověk nenaučí dopoledne den před zkouškou, to už těžko dožene.“

Nenechte se vyhecovat. „Neposlouchejte, co říkají ostatní. Znáte tu situaci: Někdo vyjde ze zkušebny, bledej a všichni: ‚Cos dostal?‘ On řekne nějakou otázku, polovina ostatních se zhroutí, protože je hned nic nenapadá. Nemluvte o tom, snažte se usmívat. Zkuste to vydržet.“

03382560.jpeg

Fenomén prokrastinace považuje Jiří Šípek spíš za nové označení pro starý známý jev. Občasné pauzy v učení, během kterých chodíme nahlížet do prázdné lednice, dáme si sprchu, uklízíme, jsou normální formou odpočinku při učení. Pojmenování prokrastinace může být naopak nebezpečné v tom, že umožní, abychom se sami před sebou hájili diagnózou a vyhýbali se vlastní odpovědnosti. „Dělat z toho drama, že tohle je průšvih, to se nesmí. Mně se to moc nelíbí, protože pak jsme otroky – termínů, diagnóz, labelů, hrůz, že nesmím mít hrůzu, stresu, že nesmím mít stres. Ideální je, když má člověk někoho, kdo s ním nepadá do těch stavů, kdo ho z nich může dostat a projasnit tu situaci humorem, vtipem nebo něčím takovým.“

autor: Jana Římanová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.