Ve vlastní šťávě: Kouzlo dobrého jídla z ulice

Streetfood neboli pouliční kuchyně, to je svět sám pro sebe. Leckterý cestovatel, který se vrátil z dalekých krajů, nevyprávěl s očima navrch hlavy o tom, jak si dával u Velké čínské zdi hambáče s limčou. Ale s nadšením a vzrušením popisoval posluchačům, jak ochutnal poprvé v životě hada a přežil to. Nebo že v Thajsku dostal takovej kopec nudlí, že když se vrátil z treku po jeho hřebenech, měl vousy až sem. Že v severní Africe viděl na vlastní oči, jak na ulici prodávali uvařené jehněčí hlavy a ta jedna se na něj otočila a řekla mu česky: „Přestaň blbnout!“

Někdy jdu v Holeškách po ulici a představuju si, že jsem v Tel Avivu nebo Casablance, a ta podivně krásná změť starého s novým, pustých bočních ulic se zaparkovanými auty nebo hrbolaté dláždění, po kterém každou chvíli s hlomozem projede tramvaj dříve narozená... Chybí mi tu jen dvě věci. Vůně moře a stánky, bufítky, bicykly s namontovanými skříňkami, plnými teplého pečiva, okénka s čerstvými sendviči, stařík, jako byl ten v Sabria, který vám za dinár nasypal do pytlíku doměkka uvařené boby, promíchané s olivovým olejem a zátarem – sušenou směsí bylin, nebo chlapík v tričku, který stál v přístavu a míchal leblebi, jako by šlo o život.

Co si koupíte, to si přímo u stánku sníte (fast food na tržnici v Andongu)|foto: Jirka Malina

Byl to takový rituál. Ve velkém hrnci bublala cizrna, a zatímco si rybáři chodili s miskami pro svůj příděl, já se posadil a lámal a trhal jsem na menší kousky do misky čerstvou bagetu. Když jsem měl naškubanou plnou misku, zašel jsem k hrnci a chlapík mi do ní vrazil lžíci pálivé pasty harissa a trochu olivového oleje, vejce naměkko a s rutinou zedníka nahazujícího svou dvoutisící zeď vyklopil z naběračky cizrnovou bryndu. A teď byla řada na mně. Musel jsem lžící obsah misky rozmíchat na břečku, připomínající spíš trus velmi vzácného druhu mluvícího ptakoještěra. Ale chutnalo to dobře a hlavně to bylo na dalších deset dní poslední pořádné teplé jídlo.

Ale nemusíme ani chodit tak daleko. Taková věc není jen výsadou zemí, o nichž si věrni odkazu vlastních předsudků myslíme, že se tam dováží elektřina v soudcích a vyměňuje se v přístavu za ořechy a banány. Odlehlejší kouty Itálie, země, kterou pro nás reprezentuje salát caprese, pizza a rizoto s parmazánem, by vás uměly taky pěkně potrápit. Ať už u moře, kde by vám tvrdili, že kreveta, která je očištěná a uvařená, už prostě nemá ten šmrnc, nebo v horách, kde by vám se slovy, že jste trapně hubení, donesli pěkně velký a šťavnatý kus hovězích drštěk s chlebem a přáním dobré chuti. Kdepak nudličky – cha!

Hot dog - párek v rohlíku|foto: Fotobanka stock.xchng

V Německu mají svůj kari wurst, v Londýně fish and chips, Poláci mají obwarzanki a Holanďani herinka. Princip je tak jednoduchý, až mě to dojímá. Vezmete něco tak levného, jako je ovar s křenem nebo super párek v super rohlíku, postavíte se na nejbližší nároží a tam to hezky prodáváte kousek po kousku. A když to umíte dobře, prodáte každý den všechno, co máte. Protože otevřít si podnik, to nemusí znamenat jen kamennou prodejnu na dobré adrese s velkou osvětlenou cedulí a prodavačkou v pruhované zástěrce. Miluju pouliční jídlo a moc se těším, že jednou se zase vrátí do zchátralých uliček holešovické tržnice život, kvas a bujný hlahol, jaký uslyšíte třeba v Mahane Yehuda v Jeruzalémě. Ono ve skutečnosti nestačí být jen dobrý, musíte totiž taky umět pořádně křičet.