Ve vlastní šťávě: Aby toho bylo hodně a moc to nestálo
Říká se, že nejlepší věci jsou zadarmo. Ale za ty hodně dobré už bychom si přeci jen měli připlatit. Často slýcháme, že v západních zemích Evropské unie je tráva zelenější, slunce svítí víc a samozřejmě si tam můžete nakoupit kvalitnější potraviny. Proč tomu tak není u nás? Pro odpověď musíme jít mnohem hlouběji do svědomí průměrného českého jedlíka.
Jakmile překročíme hranice a ocitneme se v některé ze zemí na jih nebo západně od nás, musíme se smířit s tím, že budeme ceny jídel a nápojů přepočítávat. Ceny a obecně potravinová politika jsou vnímány trochu jinak než u nás. Proč si pochutnáme lépe v Itálii, Francii nebo Španělsku? Mohli bychom jednoduše říct, protože je tam jídlo dražší.
Jakmile se nemusíte bát, že jídlo bude stát víc, můžete se v kuchyni samozřejmě přeci jen trochu víc vydovádět. V duchu téhle logiky by se dalo říct: Jakmile zdražíme jídlo, nápoje a alkohol, získají kuchaři a provozovatelé restaurací dostatečný prostor začít používat kvalitnější suroviny. Personál by mohl mít výplaty tzv. ofiko a všichni by byli spokojení. Jenže tak jednoduché to není. Je pravda, že zdražení jídel by většině lidí z oboru v České republice skutečně pomohlo. Museli by ale peníze navíc opravdu použít na lepší výplaty personálu a kvalitnější suroviny, ne si je strkat do kapsy. A tady narazíme. Problém je přeci jen o něco složitější.
Mé pracovní pobyty ve Španělsku a Itálii mě přesvědčily, že nejde jen o cenu. Jde o celkový přístup a hlavně priority. Všechno souvisí se vším. Když jsme ve španělské Valencii chtěli prodávat místní pivo, s hrůzou jsme na konci celé akce při přepočítávání zjistili, že jsme na pivě nevydělali nic. Prodej alkoholu byl natolik zdaněný a pivo samotné tak drahé. Kdybychom rozlévali frťany slivovice, byli bychom na tom lépe. Snad proto jsme také dokázali přepít všechny místní. Naše bezstarostná konzumace piva a schopnost ustát pár velkých panáku s minimálně čtyricetiprocentním obsahem alkoholu u všech budila respekt. Nemají možnost trénovat jako my. Od té doby si mnohem víc vážím sládků a lidí podnikajících v pivovarnictví. Máme vysoké nároky na kvalitu našeho ležáku, ale trochu nám nedochází, že ho v podstatě kupujeme pod cenou. Vznášíme se na našem alkoholovém obláčku, šťastní, že se můžeme za pár kaček zdunět, a potom to zajíst levným junk foodem.
I když v jiných zemích umí také prodávat podprůměrné potraviny, rozhodně to není jev tak masový jako u nás. Tady zůstává prioritou, aby toho bylo hodně a moc to nestálo, ve Francii nebo Španělsku je to jinak. I méně zaopatření lidé si mnohem raději dopřejí dobré jídlo a kvalitní víno, dávají tomu přednost před vším ostatním. To je také důvod, proč jen těžko pomůžeme českým producentům dodávat skutečně kvalitní potraviny, když nebudeme ochotní za ně poctivě zaplatit. A raději je budeme dotovat a lepit na jablka samolepku s českou vlaječkou. Takže zatímco se i v díře jako je španělská Consuegra mohou chlubit skvělým sýrem, vínem nebo šafránem, až mi přijede návštěva do Prahy, můžu jim ukázat orloj, Karlův most a vzít je na naše super levné pivo. A tím jsem skončil...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.