Ve vlastní šťávě aneb Jak by na talíři vypadalo disco nebo jazz?
Napadlo vás někdy, jak hudba ovlivňuje náš život? Ovlivňuje tempo naší práce, naši náladu. Hudba dokáže stavět i bourat zdi mezi posluchači a fanoušky, vrství společnost na rozličné subkultury a může být použita jako nástroj politického nebo náboženského vyjádření.
Mám takový hloupý zvyk, že občas, když se někomu snažím vysvětlit některé problémy ze svého oboru, rád používám srovnání s oborem jeho, nebo obecně známějším. I když se občas někdo urazí, protože má pocit, že je dost inteligentní, než aby se s ním muselo mluvit takhle, já sám takovou metodu nepovažuji za urážlivou a zastávám názor, že pochopit problematiku oboru, ve kterém nepracuji, nemusí být vždycky záležitostí inteligence. Třeba hudbu poslouchá skoro každý. Někteří z nás si na svém hudebním vkusu zakládají víc, jiným je to v podstatě jedno a poslouchají prostě to, co hraje z rádia. Není to poprvé, co mě napadlo najít podobný postoj a přístup k hudbě a jídlu.
Tak třeba horkou jitrnici a vychlazené pivo budete mít spojené spíš s heligonkou a klasickou odrhovačkou „Na Pankráci“, než že by se vám vybavil Vivaldi a jeho Čtvero ročních období. Takže ano – pro mě je jídlo něco jako hudba. I my máme svoje Evy a Vašky, svoje Františky Janečky a svoji hudbu z výtahu. Dokázali byste si vzpomenout, jaký hudební žánr byste přiřadili k jaké kuchyni?
Co třeba ti rozliční nabobové, cinkající stříbrnými příbory ve světle pozlacených svícnů a vychutnávající každou molekulu svého pokrmu, přichystaného pokud možno z vymírajícího živočišného druhu, zapíjeného vínem z dob napoleonských válek? Viděl bych to na džezíček. Cédéčko Best of jazz určené pro restaurace s usouženým saxofonem a klavírem k smrti nudícím svými nekonečnými variacemi na pecky známých autorů. Oproti tomu vepřová žebírka na barbecue a ordinérní hambáče mi budou navzdory snaze vypadat světově vždycky nahazovat nejtvrdší country s kvílejícím Markem Kaštanem (anglicky Mark Chesnutt) s jeho hitovkou Old Country. Úplně slyším prskat mletinu na grilu a dostávám chuť na dvojité hranolky.
Pak tu máme málo propečený rib eye nebo rumpsteak ve stylu asado, ty mi v hlavě i srdci rozezní tango Choclo. Tady už to pro mě začíná být srdcovka, protože dobré etnické jídlo – to je prostě moje láska.
Skvělé jídlo podávané neformálně mi vždycky v hlavě naladí folkáče. Když Rosenbaum dá k lepšímu „Supčik iz cvětnoj kapusty“, úplně dostávám slinu na máminu květákovou polívku, sklenici nakládaných okurek a dávat si to na kuchyňské židli, jen tak v trenýrkách a tílku. K řízku bych si dal valčík, vepřovou se zelím důstojně doprovodí dechárna, přesná a neuhýbající ze svého železného rytmu a pravidel. Takže bez fantazie a bez nápadu. Pizzerie jsou přímo ztělesněním italského disca, na které tak rád navazoval Michal David. A když tak nad tím přemýšlím, dechovky, country, popík i disco potkáváme na talíři v našich restauracích dost a dost. Ale možná by už bylo načase dát prostor i nějakému Avishai Cohenovi v rondonu.
Nechal bych všechny prachy za jídlo nabité emocemi, jako když zpívá Buika svoje „No habrá nadie en el mundo“. Dvořil bych se kuchaři, který by měl takové hudební nápady a byl by svůj, třebas i alternativní, uměl by pracovat s citem i nápadem. Nepřehrával by jen to, co slyšel při dovolené na Costa Brava. A i kdyby si vypůjčil nápad, zahrál by to po svém, třeba jako když Robert Křesťan přezpíval Telegraph Road a hrál bluegrass. To je pro mě dodnes větší zážitek, než když poslouchám originál od Dire Straits. A přitom to může být stará vesta, jako když vezme původní starou píseň do ruky třeba Watcha Clan.
Máte nápad, jak by vypadal na talíři metal? Nebo opravdovej punk?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.