Ve vlastní šťávě: Foodies nemůžou za vaše zpackané životy

O foodies už jsme se tady bavili. Vlastně neškodní šílenci, až po uši zamilovaní do jídla a všeho kolem něj, kteří sbírají autogramy šéfkuchařů a dělají největší byznys lepším školám vaření, se stali tentokrát terčem další zdánlivě nevinné legrácky. Jak jste mohli slyšet i na Radiu Wave, ve městě Providence v americkém státě Rhode Island se chystalo otevření nové trendy restaurace Lura. V den otevření splaskla bublina. Žádné avizované bio, fair trade a lokální produkty se nekonaly a nadšení foodies našli jen zamčené dveře s manifestem proti elitářské kultuře foodies. Asi není náhoda, že už podruhé se v souvislosti s foodies a hipstery mluví o domnělé rasové segregaci – o povýšené bílé posh kultuře, která se vymezuje vůči zbytku světa. Věřte mi, že to, co teď říkám, pro mě není lehké vyslovit, ale kdybych měl parafrázovat jednu otřepanou větu: foodies skutečně nemůžou za vaše zpackané životy.

Čtěte také

Nejsem sociolog, ale pohybuji se díky své profesi mezi foodies od chvíle, kdy se začali v Česku profilovat. Asi právě díky tomu, že se bavíme o naší malé a lehce zatuchlé láhvi od okurek, můžeme být rádi. Naši foodies jsou zjevně proti anglosaským nafoukancům úplní plyšáci. Stejně tak jako by náš odpor proti gentrifikaci – pokud tedy je takovým zlem, jak bývá popisována – neměl směřovat proti hipsterům.

Foodies, restaurace, hosté|foto: zdroj: Flickr.com

Za nimi totiž nestojí nadnárodní potravinářské giganty ani mafiánští developeři s kapsami plnými obálek, ale jde o fousaté pošuky v pruhovaném tričku, kteří servírují nápoje v zavařovačkách a jezdí do práce na starém bicyklu. Stejně tak foodies nejsou novodobou bílou elitou. Jsou to jen další pošuci, kteří utrácí své úspory za zájezdy do Thajska, kde ochutnávají i to, co by místní nejedli, a v Praze to byli právě oni, kdo veřejnosti objevil tržnici SAPA a vynikající pho nebo bun cha, a odpálili tak vlnu vietnamských jídel.

Čtěte také

Rozhodně bych je neobviňoval ani omylem z jakéhokoliv náznaku rasové nadřazenosti. Věnuji se etnické kuchyni už přes dvanáct let. Byly doby, kdy levantská kuchyně a kuchyně Středního východu tady u nás tak úplně nefrčely. Pokud moje kurzy pro údajný nezájem mohl odmítnout Pražský kulinářský institut s tím, že platící klienty zajímá hlavně Itálie a Francie, rozhodně tak neučinili například brněnští foodies. Naopak se velice živě zajímali nejen o autentickou gastronomii, ale i o kulturní a společenské souvislosti. A právě díky tomu se tito nadšenci jen zřídkakdy vyjadřují negativně k cizím kulturám a vlivům.

Svět jídla je naučil být otevřenými a chápavými žáky. Snad je to opravdu jen díky tomu, že žijeme, kde žijeme, a můžeme být vděční, že čeští foodies a hipsteři mohou být jen sotva obviňováni z rasismu nebo sociálního vymezování. Že jsou namyšlení – tak o tom žádná. Ale i v tom je kus spravedlnosti. Povyšují se úplně nad všechny, bez rozdílu rasy, národnosti a vyznání. Jsou pyšní na svou práci, jsou hrdí na své znalosti. Bohužel stejně drahou nebo dražší, a navíc o dost méně kvalitní kávu polykají návštěvníci obchodních center z vyšší střední třídy.

Hipster na výletě|foto: CC0 Public domain

Pro mě byli foodíci nositeli trendů, kteří se upřímně zajímali i o produkci potravin, a proto jako první šířili myšlenky biopotravin, lokální produkce nebo fair trade. Tady rozhodně nejde o to, vymezovat se vůči jinému etniku nebo sociální vrstvě, a pokud to tak někdo chápe, může se stejně dobře vymezovat hraním golfu nebo jízdou v drahém sporťáku. Celá ta nešťastná lapálie s ovesnými vločkami a restaurací Lura mi tak trochu připomíná školní léta. Když si nepříliš úspěšný žák potřeboval ventilovat svou frustraci, nikdy nešel proti představitelům systému a autoritě. Prostě tomu brejlatýmu z druhé lavice vyhodil sešity z okna. A byla spravedlnost!

Čtěte také