Ve vlastní šťávě: O snobech a coffeenacismu

Souhrn za minulý týden: slovní přestřelka o kávě na sociální síti, vystoupení pana Horníčka v televizi, kde mluvil o bigbítu a špenátu, a dotaz Táni na příklad nesmyslných trendů a mánií. Ale hezky popořadě.

Začalo to tím, že – řekněme – Milan napsal na svůj blog o – řekněme – Karlovi, že sice vozí z Londýna vytuněný kávový modely, ale způsob, jakým s tím všechny kolem krmí a prudí, mu moc nesedí. Chová se prý jako snob, co nad ostatními ohrnuje nos, v krajním případě je to dokonce obtěžující, když ne jen urážlivé. Karel se nedal, a protože u nás máme soudce vkusu, kteří bez zaváhání ukazují zcela nesobecky těm ostatním správný směr, a Karel byl zrovna v módě, přidalo se na jeho stranu několik coffeenazi.

Jen pro vysvětlení: coffeenacismus si zakládá na tom, že já piju lepší kafe než ti druzí (těch by mělo být víc, abych byl zvláštní a výlučný), vím o něm víc, a kdo tomu nerozumí, nechce rozumět nebo je nepoučitelný, je pro mě v podstatě úplnej outsider, který tady zbytečně okrádá kávomilce o čas a vzduch k dýchání. Něco ve stylu: koukněte se všichni! Piju kafe z bobků veverky z Indočíny. Jsem lepší než vy!!

Takže, Karel se Milanovi vysmál a podotknul, že dělat lepší kafe než ostatní a vědět o něm úplně všechno není zločin a Milan je směšnej ubožák. Na obranu Milana se postavil Robert, který řekl, že pestrost a mnohovrstevnost kávové scény je úplně v pořádku a každej si snad může vybrat, jestli bude pít instant, kakao, heřmánkovej čaj nebo fair trade kafe.

Kávová zrna|foto: Fotobanka stock.xchng

Jenže s tím Karel tak úplně nesouhlasil, protože ve chvíli, kdy by měli lidi na vybranou a někteří by si třeba navzdory coffenazi teorii vybrali jiný kafe, než je to, co pije Vůdce, tak by to vážně nabořilo jeho pověst coffeguru. A potom už lítaly vzduchem kyblíky špíny, vytahovaly se staré fotografie nepodařeného cappuccina a z dávných proher se otíral prach, aby se potom mohly otřít tomu druhému o hubu.

A teď pan Horníček. Dostal ve svém pořadu Hovory přes rampu dotaz, co si myslí o rámusu zvaném bigbít a zda mu připadá správné, že něco takového má právo na existenci vedle poctivé a slušné hudby. Odpověděl – jak bylo jeho zvykem – vtipně a rozvláčně. Třeba řekl, že nejí špenát. Ale má rád roštěnou. A nemyslí si, že by ho kvůli tomu měli odsoudit všichni, kdo špenát rádi, stejně jako on neohrnuje nos nad někým, kdo se prohlašuje za vegetariána, a tudíž je požívání roštěnek neschopen. Každý by měl mít nárok mít rád to svoje. A nejde o to, kdo má pravdu. Každý dokonce máme právo na omyl. Jenže moje roštěná a můj bigbít ze mě nedělají nižší rasu a myslím, že o to tady jde. O přístup. Nakonec vtipně prohlásil: "Když máte jinde na jídelním lístku špenát, řeknete 'ne, děkuji'. Když takový jídelní lístek dostane do ruky Čech, tak se rozzuří a řekne: 'Cože?! Špenát? Jak si to kuchař mohl dovolit? Čím byl jeho otec?!'." Nebo co myslel...

A o to asi jde. Vlastně nejde o kávu. Jde o to, že já chci být jiný a lepší než ostatní. A když si toho tak nějak nikdo nevšimne včas, musím být hlasitější, důraznější a konfliktnější. Musím ve chvíli, kdy potkám v Řecku člověka, který si dělá řecké frappé z instantní kávy, odvrátit zrak a odplivnout si, ale tak, aby to viděl. A Čech, který v duchu vídeňské tradice pije turka z lenosti necezeného a odmítá vzít na vědomí italské espressmachinen, je prostě a bez slitování odsouzen k vyhynutí. A proto Milan neodpustí Karlovi jeho skvělý model z Londýna a Karel Milanovi jeho slabošskou průměrnost. Tak třeba tohle je podle mě nesmyslný trend, Táňo.

Správně připravené espresso |foto: Standa Soukup