Ve vlastní šťávě: Televizní kuchařina a hlubina marnosti

Dokážu pochopit, že vám někdo může poradit, jak paličkovat. Předpokládá se, že to umí, zná to a opaličkoval už celý rodinný klan i sousedy. Navíc jde o relativně neškodnou zábavu. A teď si zkusím představit, jak asi vznikají pořady o jídle, třeba v televizi. Vejde šéfredaktor a houkne: „Prosím vás, kdo si vezme na triko to jídlo? Už mě s tím fakt pruděj!“ Novinář ve středních letech, který už nějaký ten pátek cítí, jak mu ujíždí vlak, zavětří šanci. „Já!“ zvolá nešťastník. A zrodila se hvězda.

Ono by nevadilo, že vlastně vůbec neumí vařit a absolutně nic o tom netuší. Takových lidí jsou plné redakce časopisů o jídle, kde vědí, že prodávají velké a barevné fotky. Mohl by teoreticky navrhnout třeba formát, ve kterém bude studentem, kterého borci z oboru a zajímaví lidé budou provádět – a on bude žasnout, učit se a dělit se o to s diváky. On však zvolil jinou cestu. Začne to tím, že bude v přestrojení chodit po obchodech se skrytou kamerou a hledat nahnilá rajčata a prošlé zboží. To je docela fajn, protože to snad konečně majitele obchodů donutí trochu se krotit v honbě za mamonem a zákazníky číst etikety a vybírat si. Hned další krok však je začít z řad diváků rekrutovat práskače opáskované nikoliv nápisem Pomocná stráž VB, ale něco jako potravinová hlídka. Že si lze tímhle banálním nástrojem skvěle vyřizovat účty a získat pocit nemocné moci, o tom by mohli své vyprávět pamětníci socialistického zřízení.

A protože podstatou tohoto byznysu je nezastavovat se a neustrnout, následuje vlastní pořad o vaření. Hopla. Na klasiku to nebude. Zaprvé je to náročné, zadruhé o tom nic neví. Začne tedy v duchu tradic pokleslé zábavy vymýšlet levná jídla. On to vlastně nevaří přímo z odpadků, ale svým zvláštním způsobem z toho v podstatě odpadky vyrábí. Smutné na tom je, že většina těchto receptů má své kořeny ve válečných časech, kdy nebylo snadné získat čerstvou zeleninu, místo másla se mazalo margarínem a o mase se jen snilo. Řadu z těchto receptů už v 50. letech drtivá většina hospodyněk s gustem zmuchlala, zatopila s nimi v kamnech a na nich uvařila pořádný mírový guláš. To ovšem našeho chasníka nemůže zastavit. I vržený kámen je reakce a tady zřejmě o nic jiného nejde.

Můj dědeček říkal, že každé zboží má svého kupce. A je to sakra pravda, i u pořadů o vaření|foto: oficiální Facebook Babicových dobrot

Takže zatímco špičky svého oboru apelují na lidi, aby místo prefabrikátů, které se ani nevyplácí, začali kupovat základní produkty a opět se naučili s nimi zacházet, náš malý kuchta opráší hrůzu na způsob svíčkové na smetaně, kde místo masa poslouží něco levnějšího – kuřecí prsa! Později snad dojde i na lančmít nebo namalovanou kotletu a omáčka bude fajn z halali se šlehačkou projetou tyčovým mixérem. Rychlé a praktické. Nebude učit, jak kuře vykostit, získat kosti na vývar, prsa na řízky a stehna k nedělnímu obědu pečená na pivě. Poradí vám, ať si koupíte z kuřete to nejdražší a nejmíň praktické – vykostěná a stažená prsa.

Můj dědeček říkal, že každé zboží má svého kupce. A je to sakra pravda. Já bych jen rád připomněl dobrou tradici české a rakouské kuchyně, poprosil o trochu vkusu a upozornil, že není válka.