Berlinale 2012: Maďarský vítr

Loni to byl mistrovský opus Turínský kůň, jímž klasik Béla Tarr završil svůj filmový odkaz, letos přišla řada na Tarrova žáka – jednoho z nejtalentovanějších evropských tvůrců současnosti Benedeka Fliegaufa. O poznání méně příjemnou tradicí se však stává fakt, že stejně jako v roce 2011 i letos se umělecké dílo dostalo do pozadí kvůli absurdním politickým intervencím maďarské vlády.

Loni se Béla Tarr – muž, který musel kvůli své nekompromisní autorské metodě celou kariéru bojovat s různými formami izolace – ocitl v pravé mediální bitvě. V rozhovorech zpravidla apolitický tvůrce se berlínskému listu Der Tagesspiegel 7. března 2011 svěřil, že Maďarsko se nachází v „kulturní válce“. Režisér pravdivě popsal fakt, že vláda pravicového nacionalisty Orbána nenávidí intelektuály a nazývá je zrádci vlasti, zrušila finanční podporu uměleckým projektům, a přivádí tak četné společnosti k bankrotu. „Podepsaný závazek státního financování filmu je teď cenný asi jako toaleťák“, řekl Tarr a my už víme, jaké se mu dostalo odezvy. Den nato proběhla agenturami zpráva, že maďarská premiéra i domácí distribuce jeho filmové závěti Turínský kůň byla zrušena (stalo se tak paradoxně téměř ve stejný moment, kdy se maďarský parlament uvolil upravit svůj antidemokratický mediální zákon dle požadavků EU).

Aktuální události kolem vítězství snímku Jen vítr Benedeka Fliegaufa pak neutěšenou společenskou situaci v Maďarsku vystihují ještě o něco lépe. Snímek, který byl po celou dobu favoritem letošní berlínské soutěže, reflektuje vražedné útoky na Romy, které se odehrály v Maďarsku v letech 2008-2009. V Berlíně bývají filmy odrážející sociální témata a politické otázky zpravidla ve výhodě – Fliegaufův snímek nicméně oslnil (jak u něj bývá zvykem) i radikálním a precizním formálním konceptem. Jeho minimalistický, výhradně v detailech snímaný opus plný nevyřčeného strachu si právem odnesl i cenu Amnesty International.

Na produkci snímku se podílela také maďarská vláda, jejíž počínání v posledních měsících sklízí v Evropě nekompromisní vlnu kritiky. Podpora filmu, který se staví kriticky k tamním poměrům, by tak mohla být částečným důkazem vyspělé společnosti. Bohužel, události nabraly po Fliegaufově festivalovém triumfu nečekaný spád. Maďarské Ministerstvo spravedlnosti reprezentované Zoltánem Balogem (ten má ve vládě na starosti politiku integrace a rovných příležitostí) vydalo nepříliš přesvědčivý pamflet, zdůrazňující prvek fikce ve filmu Jen vítr a akcentující bohulibé kroky vlády ve vztahu k romskému etniku.

Z filmu Jen vítr Benedeka Fliegaufa |foto: Festival Berlinale

Šíření letáků pochybné kvality i informační hodnoty – uvádějících tzv. na pravou míru situaci Romů v maďarské společnosti – je typickým PR krokem současného Orbánova režimu; ten podle mnoha komentátorů opět dokazuje, že se na mezinárodní scéně neumí příliš chovat. Není divu, že většina zahraničních reakcí si všímá toho, jak mají představitelé maďarské vlády nutkání na každou kritiku odpovídat veřejně a nevědomky tak podporují svou image zamindrákovaných, totalitně smýšlejících úředníků. K tomu ještě můžeme přičíst lživé titulky v maďarském tisku (např. list Magyar Nemzet) o tom, kterak odborná veřejnost Fliegaufův vysoko ceněný snímek odmítla.

V ponurém světle těchto událostí to skoro vypadá, že nadčasové apokalyptické prózy dvorního scenáristy Bély Tarra, spisovatele László Krasznahorkaiho (Satanské tango, Zádumčivost odporu), jsou spíš než fatalistickou fikcí dokumentárním záznamem maďarské reality.

PS: Dobrá zpráva na závěr: snímek Jen vítr už pružně zakoupila do tuzemské distribuce společnost Artcam.