110 let od narození Roberta Bressona

26. září 2011

Robert Bresson (25. září 1901 - 18. prosince 1999), původní profesí malíř, se jako filmový režisér prosadil ve čtyřicátých letech minulého století. Jeho nekompromisní a náročná díla nikdy neměla valný komerční ohlas, ale už dobová kritika si všimla, že autorovy opusy vykazují neobyčejnou vnitřní konzistenci. Snímky, v nichž jako by všechny podstatné skutečnosti byly záměrně opomenuty, divákovi předkládají neústupně individualistickou vizi světa.

Ve filmu není nic falešnějšího než přirozený tón divadla, kopie života a plagiát nastudovaných citů. (Robert Bresson: Poznámky o kinematografu)

Bressonovy unikátní minimalistické filmy jsou nezřídka vystavěny kolem dopisů, deníkových záznamů a komentují mimo obraz to, co se v nich odehrává – přesto není na výsledném díle nic literárního. Je v nich cítit intenzivní zájem o náboženská témata, který souvisel s obrodou katolictví ve Francii po 2. světové válce (snad pro vyznění svých děl byl považován za jansenistu, sám to ale popíral a hlásil se jen obecně ke katolicismu ). Jeho ranné tituly (debutoval v roce 1943 snímkem Andělé hříchu) charakterizují strohé, ale nikdy jednotvárné obrazy a tlumené herectví. Ve většině z těchto snímků je utrpení postav nakonec vykoupeno, ovšem v druhé polovině 60. let se Bressonovy filmy staly mnohem pesimističtějšími. Hrdinové zde propadají zoufalství a páchají sebevraždy, křesťanské hodnoty zde už nenabízejí valnou útěchu (Lancelot od jezera).

02442802.jpeg

Snímky tohoto francouzského solitéra si žádají plnou koncentraci a dodnes vyzařují jisté mystérium – dominují v nich fyzické detaily, úsečný střih, nápadité jízdy kamery a lakonicky využitý zvuk. Často v nich absentuje hudba: na pozadí vše postupujícího ticha získává každý objekt v Bressonově filmu odlišnou akustickou příchuť. Porozumět jeho postavám je obtížné, i proto, že bývají většinou nahlíženy zvenčí. Obvykle jsou nepřirozeně statičtí a zamlklí; bezmála ceremoniální opakování každodenních úkonů a mlčení jen tu a tam prolomí několik slov nebo jednoduché gesto. Filmem Deník venkovského faráře (1951) se Bresson psychologického herectví vzdává už nadobro a nadále pracuje výhradně s neherci (tzv. modely), které nutí nepoužívat mimiku a opakovat své repliky tak dlouho, až se jim plně zautomatizují. Klasické herectví Bressona iritovalo, stejně jako „naivní barbarství" dabingu.

Jediným Bressonovým komerčním úspěchem byl ve své době snímek K smrti odsouzený uprchl (1956), který mimo jiné obdržel Zlatou palmu za nejlepší režii v Cannes. S různě dlouhými přestávkami, jež byly zapříčiněny problémy se sháněním peněz, vznikaly další autorovy vysoce ceněné filmy, z nichž nejvýznamnější jsou Kapsář (1959), A co dále, Baltazare (1966), Muška (1967) či Peníze (1983).



Muž, který se dožil úctyhodných osmadevadesáti let nám po sobě zanechal pouhých třináct celovečerních titulů. Nikdy nestál o popularitu a informace o svém soukromí celý život skrýval; bezpečně se ví například to, že v letech 1940-41 byl osmnáct měsíců německým válečným zajatcem. Roku 1949 založil s Jeanem Cocteauem a Rogerem Leenhardtem společnost Objectif 49, z níž později vzešel časopis Cahiers du Cinéma. Společně s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem založil v Paříži Společnost Andreje Tarkovského pečující o odkaz tohoto klasika ruské kinematografie. Škoda, že kvůli nedostatku financí nikdy nestihl realizovat plánovanou adaptaci biblické knihy Genesis v Bressonově podání by nepochybně šlo o mystický zážitek.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.