17 statečných aneb Český filmový bestiář 90. let, no. 2
Následující text není souvislým článkem. Není to ale ani suchá encyklopedie. Bestiář je spíše výsledkem našeho usilovného lovu v paměti a výběrem toho, co porevoluční dekádu vystihuje. Najdete tu filmy odvážné, svérázné, podivné, perverzní, obyčejné i vysloveně tuctové. Spojují je především osobnosti tvůrců, jejichž otisk je dodnes tak či onak významný.
S ohledem na rozsah textu jsme Bestiář podle abecedy rozdělili na dva díly. Ohlédnutí za sedmnácti statečnými českého filmu 1990-1999 minule uzavíraly dlouhé vlasy Ireny Pavláskové. Než nevyhnutelně padne jméno Petra Zelenky, čeká vás ještě osm dalších zastavení.
Jan Svěrák/Filip Renč: Nechceme tvrdit, že Renč a Svěrák jedno jsou, nicméně kamarádi z pražské FAMU si o dvojjedinost koledují. V 90. letech dvojice mladých a dravých tvůrců, kteří si na základě vzájemné domluvy dohazovali malé role ve svých filmech, dnes citelně autorsky vyvanutí. Každý jiným způsobem (a jinou rychlostí), přesto z energie jejich debutů v současnosti zbyly jen zaprášené filmové pomníčky. Jméno Svěrák se nesmazatelně zapsalo stylově sice rutinním, ale elegantně napsaným a precizně zahraným komediálním memoárem z poválečných let žákovských Obecná škola (1991). O hodný kus odvážnější Jízda (1994) byla stylovým průkopníkem minimalistického indie v ČR, i když stárne podobně jako postava frajera s fárem (ano, hrál ho Filip Renč).
Z našeho pohledu byl tak jeho zenitem postmoderně hravý, formálně i scenáristicky mimořádně nápaditý (a dodnes nedoceněný) Akumulátor 1 z téhož roku. Řemeslný standard i hladivý divácký komfort Svěrákova filmu Kolja byl v roce 1996 oceněn Oscarem a dodnes patří k ikonickým ukázkám smířlivého pohledu na nedávné dějiny.
Filip Renč zůstal autorem sebevědomého debutu Rekviem pro panenku (1992), který hodně těžil z dramatických kulis děcáku a výkonu mladičké Ani Geislerové. Záhy jakoby ztratil filmařskou invenci. Vizuálně i obsahově až komicky přepjatý kýč Válka barev i tematicky celkem zajímavé, jinak však tuctové dokudrama o skeptické revizi událostí listopadu 89 Polojasno (1999) dokazují, že Renčovy ambice byly vždycky o něco větší než jeho talent, což potvrdil i jeho tvůrčí vývoj posledních let – zakázkové projekty, obskurní pokusy o stylové žánrovky, prkenný seriál. Tak trochu rekviem za nadějného tvůrce.
Milan Šteindler: Milan Šteindler na konci osmdesátých let sarkasticky vyzýval k návratu do hrobu svou hořkou fraškou o generačních neshodách, krizi středního věku a zahnívání reálného socialismu, která matně evokovala společensko-kritické snímky Věry Chytilové. V roce 1994 se Milan z hrobu na skok vyhrabal se vzpomínkovou komediální freskou Díky za každé nové ráno podle scénáře Haliny Pawlowské. Film těžil ze šlakovitých výřečných figur, zemitého slovního humoru i ambiciózního kronikářského rozptylu. Naivita postavy Ivany Chýlkové, která si projde cestu od puberty až po ženskou zralost, je sice možná lehce trapná, trapná, trapná, přesto únosná. Do další dekády se však Milan Šteindler rozhodl opět vrátit pod zem, alespoň co se kvality svých filmů týče. V našich srdcích zůstává jako nejlepší učitel němčiny. Samozřejmě až po německém ovčákovi Tixovi.
Jan Švankmajer: Spolu s Janem Němcem snad největší solitér českého filmu, důstojný pokračovatel surrealistické tradice, který ve svých filmech skutečně svěřuje „všechnu moc imaginaci“. Na sérii svých výtečných krátkých snímků a debut Něco z Alenky (1988) Švankmajer navázal pronikavou penetrací faustovského mýtu (Lekce Faust, 1994), kde opět sáhl k vytříbené kombinaci mnoha animačních technik (stop motion, pixilace) s živými herci a loutkohrou. Jeho středometrážní snímek Spiklenci slasti (1996) pak představuje jeden z nejodpoutanějších (a nejlepších) domácích titulů 90. let: film jako strhující a zábavná pocta erotismu, mechanice rozkoše a jurodivému kutilství.
Zdeněk Tyc: Po jeho absolventském filmu/celovečerním debutu, vizuálně uhrančivé baladě Vojtěch, řečený sirotek (1989), definovaly Zdeňka Tyce dva ostře kontrastní tituly: nevyrovnaná, přesto ale v mnohém unikátní (práce s barvou, výtečná hudba) autorská výpověď Žiletky (1994) a komediální propadák UŽ (1996), jehož drtivý odsudek podle našeho názoru Tyce jako filmaře nenápadně, ale trvale nalomil. Osobní douška Aleše: mrazivá ambientní scéna z existenciálních, symboly protkaných Žiletek s Filipem Topolem „na komíně“ je pro mě jedním z nejsilnějších audiovizuálních momentů své doby.
Petr Václav: Už jeho znamenitý (na Oscara nominovaný) studentský dokument Paní Le Murie byl příslibem věcí příštích a také počátkem silného, fungujícího spojenectví s kameramanem Štěpánem Kučerou. Václavův celovečerní hraný debut – sugestivní, byť lehce přeestetizované drama Marian (1996) – tyto naděje do značné míry potvrdilo, jakkoli autorovým vrcholem (a bohužel zatím i jeho posledním filmem) zůstává psychologické drama Paralelní světy z roku 2001. V době rostoucích protiromských nálad a rasových nepokojů je navíc Marian dílem až nepříjemně aktuálním. O kolika dalších devadesátkových filmech lze tvrdit něco podobného?
Ivan Vojnár: Autorova hraná prvotina Cesta pustým lesem je (spolu s Reifovou, v Cannes uvedenou černobílou alegorií Postel a Tycovými Žiletkami) v české kinematografii 90. let menším úkazem: příkladem elegického, výtvarně působivého, dějově vyprázdněného a bohužel také smutně epigonského snímku odehrávajícího se v konkrétní době i přitažlivém bezčasí. Kombinací černobílého obrazu, meditativní atmosféry a soumračné klasické hudby matně připomene Bélu Tarra, vlaková expozice je vystřižená jak z Jarmuschova Mrtvého muže; nic původního a skutečně vlastního ale snímek nenabízí. Přes všechny sympatie k podmanivému rytmu a bludné poezii Pošumaví je nutno říct, že Vojnárovo krásně nasnímané a mizerně napsané/zahrané podobenství zůstává připomenutím, že věrohodný a významotvorný obraz lidského trmácení je jedním z nejsložitějších filmařských úkolů.
Tomáš Vorel: Druhý celovečerní film Tomáše Vorla Kouř (1990) je z mnoha důvodů ikonickým dílem 90. let. Bizarní industriální dystopie a nevšední disco rytmikál natočený na zlomu dvou epoch ve své době naprosto zapadl, možná i kvůli skeptické a bystré reflexi (ne)změn Sametové revoluce, postupem času se však stal kultem. Filmařsky dodnes zůstává nejsvéráznějším a nejkomplexnějším obrazem bezčasí normalizace, který navíc nápaditě zúročuje režisérovy sklepácké kořeny. Nadějný tvůrce poznamenaný neúspěchem Kouře i proměnami filmového trhu se vrátil až v roce 1996 s ublíženeckým podobenstvím tvůrčí krize jménem Kamenný most. Mix osobní výpovědi, žlučovitého účtování s dobou i nepřáteli a ambiciózní postmoderní metafory zažehl v českém filmu nešvar jménem „chcípáctví“, jehož vrcholem byl Mrtvej brouk Pavla Marka z roku 1998. Dotčený Vorel se po dalším autorském vyhoření postupně vydává na cestu do lesa, odkud nám v budoucnosti bude opakovaně nosit plné košíky muchomůrek smíření a civilizační kritiky. Už se z nich bohužel nekouří ani trochu.
Petr Zelenka: Ačkoli se Petr Zelenka prosazoval na počátku zejména jako scenárista televizních filmů a dramaturg, v roce 1996 se díky své mystifikační komedii Mňága – Happy End stává režisérem autorských celovečerních filmů. Povídkový film Knoflíkáři (1997), kde dokázal propojit Hirošimu s problematikou civilizačních návyků a netradičními sexuálními fetiši, mu vynesl nejen diváckou přízeň a post originálního autora, ale i cenu Český lev. Z dnešního pohledu jde jednoznačně o křečovitou snahu o indie film amerického střihu, z kterého se vyklubalo poněkud únavné figurkaření. Tenhle dojem ještě umocnil scénář k rádoby trefné kultovní komedii Davida Ondříčka Samotáři plný nucené slovní ekvilibristiky, spotřebních vtípků o hulení i velmi tezovité snahy nemilosrdně vypovídat o generaci bloudících citových solitérů. Zelenka si napravil reputaci až ve 21. století dalším autorským dílem Rok ďábla, kde si opět začal hrát se snovými motivy a netradičními postupy vyprávění. Následně pak od nás obdržel titul pro autora filmu s největším počtem zbytečných záběrů vůbec (Příběhy obyčejného šílenství, 2005).
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
