Martin Ryšavý - Cesty na Sibiř

Martin Ryšavý - Cesty na SibiřFoto: Revolver Revue

Scenárista a režisér řady dokumentů Martin Ryšavý přišel s dvoudílnou knihou Cesty na Sibiř. Ryšavý byl mimo jené oceněný za film Afoňka už nechce pást soby na filmovém festivalu v Jihlavě. Cesty na Sibiř se staly na sklonku loňského roku jedním z nejvýraznějších českých knižních titulů.

Cesty na Sibiř vyprávějí příběh, rozepjatý mezi Sametovou revolucí na Přírodovědecké fakultě UK a nedávnou minulostí. V centru pozornosti jsou titulní cesty, na nichž autor i jeho osobně zabarvený vypravěč strávili řadu let. Původním cílem bylo šamanské kouzlo a snaha prožít "něco velkého" v divokém kraji. Během cest vypravěč zápasí s pocitem, že stále neprožívá to podstatné, že by měl usilovat ještě i o něco jiného. Nakonec, když nabyté zážitky z divočiny i všednosti postsovětské civilizace začínají nabývat skutečně dobrodružných, úctyhodných i magických rozměrů, ale jaksi samo od sebe převáží prožívání nad objevováním. Jinými, trochu většími slovy: kniha o hledání životního směru či smyslu bytí. 

Martin Ryšavý se možná obával, že název Cesty na Sibiř jeho knihu zařadí na police non-fiction literatury a mezi knihy plné cestovatelských historek. Zároveň ho ale cesty na východ natolik utvářely, že se kniha prostě těžko mohla jmenovat jinak. A tak hned na obálce stojí podtitul: ROMÁN. 

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI! 

Zatímco "pouze" cestopisné knihy se tříští do hrstí separátních zkušeností z nejrůznějších "krásných koutů planety", tady máme autobiografického hrdinu, který své zkušenosti tmelí v jeden příběh čím dál tím víc i v momentech, kdy doopravdy vypráví populární zážitky o Rusech a vodce, pasení sobů a příběhy setkání s jednotlivými svéráznými figurami. 

Martin Ryšavý - Cesty na SibiřFoto: Revolver Revue

Vypravěč Cest na Sibiř je osoba nehrdinská, ale otevřená a kriticky smýšlející, a tak jím vyprávěný román disponuje nejen obří mírou autenticity, ale také se může opírat o pečlivou selekci postřehů, odkazů na knihy a zážitků - a kultivovaný jazyk. Lze se domýšlet, že na něm má podíl pilná četba v češtině i ruštině, která je v knize často zmiňovaná i glosovaná. Odkazy tu ale nefungují jako vřazování se do určitého literárního a filozofického kontextu, spíš budují další (intelektuální) rozměr a obzory vypravěče. Míra autobiografičnosti je tu skutečně za obvyklým standardem - za několika jmény ostatně odhalíme veřejně známé osobnosti, například Jaromíra Štětinu - zároveň jsou ale zážitky nenápadně, ale v průběhu knihy stále více literárně scelované a zhodnocované. Na základě předchozích partií vznikají očekávání např. ohledně reakcí jednotlivých postav a Ryšavý s nimi pracuje. V závěru literární styl vystoupí do popředí úplně, když najednou vzpomínkové psaní postupně doběhne aktuálně prožívaný moment. 

Přesně ta autentičnost a obohacující upřímnost, které si u Ryšavého cením nejvíc, knihu zároveň odlišuje od knih celé řádky českých autorů, kteří vytežili svoje zahraniční pobyty a stáže, nebo jen píšou hodně tu hodně rozcestovanou českou literaturu. Markéta Pilátová, Bára Gregorová nebo jiní poznali cizí, exotické prostředí a hledali pro něj vhodný příběh a jazyk. Martin Ryšavý nejdřív prožil poměrně dlouhý příběh a pak ho velmi nenuceným způsobem převedl na papír. Literatura byla vlastně důsledkem, nikoli původním záměrem. Tenhle i poměrně starosvětský přístup vynesl mimořádný, sedmisetstránkový román o nenápadném vývoji jedné osobnosti. Pro mě osobně nejlepší knihu roku 2008.