Pan Nikdo: dojemné brnkání na superstruny
Z filmů, které líčí lidský život jakou souhrn zaměnitelných kauzalit s jedním epicentrem, by se dal sestavit úspěšný subžánr. Za vším hledej ženu – a tak i hrdina snímku belgického režiséra Jaco van Dormaela konstruuje a dekonstruuje možné linie svého života, aby se stále vracel k jedinému stabilnímu bodu, dívce Anně, osudové lásce. Děj snímku Pan Nikdo se pohybuje na rozlehlém prostoru 118 let trvajícího života a jeho různých variant a vzhledem k ambicióznímu rozptylu nakonec zaskočí leda prostoduchostí.
Bloudění časem a kauzalitou je základním stavebním prvkem Dormaelova filmu. Ten jako by neměl pevnou strukturu a nahodile bloumal jednotlivými střípky hrdinova života. Hlavní postava filmu Pan Nikdo Nemo Nobody má dar procházet kauzální pavučinou svého života, ale to pro něj moment výběru nečiní o nic jednodušší. Ba naopak. Možnost nahlédnout konsekvence svých činů ho staví před stále těžší a těžší volby.
Dormaelův snímek je pozoruhodný především tím, jak svou klišovitost a zmatečnost dokáže vydávat za sofistikovanost. Neustále mate diváka dalšími a dalšími odskoky v čase a prostoru, dalšími a dalšími termíny z hájemství kvantové fyziky, přičemž však zdánlivě složitou formou podsouvá ty nejbanálnější myšlenky a ty nejběžnější fráze. Pocit zmatení, který v chaoticky poskládaném a úmyslně zamlženém závěru přichází, vytváří falešný dojem hlubokého filozofického zážitku. Pod kouřovou clonou teorie superstrun a motýlího efektu se ukrývá mechem průměrnosti obrostlý romantický balvan.
Jaco van Dormael obdivuhodně konvenuje masovému vkusu, když složité vědecké definice ředí infantilní podlézavostí a podkuřováním tomu nejprostřednějšímu. Pan Nikdo zaměňuje snahu neproniknutelnost života poznat s manýristickou snahou ji co nejvíce prostředky opsat. Pasivitu vydává za hodnotu. Krmí diváka výživnou hmotou pastelových obrazů a dějových schémat, přičemž otázku „proč to všechno?“ drží rafinovaně stranou. K tomu, abych dostal odpověď „protože láska“, nepotřebuji trávit v kině dvě a půl hodiny sledováním nabubřelého žánrového slepence.
Jistě, lze s uznáním hovořit o vynikající kameře Christophe Beaucarna, stylovém hudebním doprovodu, o tom, že film je moderně sestřihaný. To žel jen sotva zakryje fakt, že Pan Nikdo je v jádru zcela neupřímný. Jakmile přijmete jeho hru na volbu a začnete se pídit, kam vedou jednotlivé cesty, narazíte na slepé rameno. Všechny oduševnělé symboly a odkazy vedou jen k sobě samým, ke své vlastní důležitosti a neproniknutelnosti. Ačkoli se Pan Nikdo tváří jako velké mystérium existence, ve skutečnosti opíjí své publikum zvětralým rohlíkem prostředností.
Hodnocení: 40 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
