25 let od smrti Vratislava Effenbergera

10. srpen 2011

Vratislav Effenberger patřil ke klíčovým postavám Surrealistické skupiny v Československu a po smrti Karla Teigeho se stal jejím vůdčím teoretickým i organizačním duchem. Sám si pro tyto účely přiřkl titul „polír", protože nikdy nebyl příliš nadšen organizátorskou rolí, která na něho v 60. letech vybývala snad až příliš často.

Effenberger zpočátku surrealismus považoval za vyvrcholení avantgardních hnutí a zdůrazňoval jeho historickou a vývojovou podmíněnost. Zároveň však v kritické analýze Bretonových a Teigeho koncepcí hledal inspirativní zdroje pro nové tvůrčí a teoretické myšlení. Jeho dílo čítá osm knih poesie (viz dva obsáhlé svazky Básně 1 a 2, jež v uplynulé dekádě vydalo nakladatelství Torst), osmnáct divadelních her a pantomim, čtyři pseudoromány – knižně byl však publikován jen zlomek tohoto obsáhlého díla. V oblasti teorie zůstaly v rukopisné podobě rozsáhlé studie proměn moderního umění i řada samostatných teoretických textů. Z těch, jež vyšly po revoluci v surrealistické revui Analogon (kterou Effenberger roce 1969 redigoval), si zaslouží vypíchnout alespoň historický esej Republiku a varlata (1977), který se věnuje dějinám Československa od jeho vzniku do normalizace a je prokládán imaginativními vstupy. Mezi jeho nesmrtelné zásluhy patří i fakt, že uspořádal a vlastní studií doplnil celé básnické a dramatické dílo Karla Hynka (S vyloučením veřejnosti, Torst 1998), jednoho z nejúchvatnějších zjevů českého poválečného surrealismu.

Osobní douška: za jedno z nejsilnějších Effenbergerových děl nicméně považuji jeho tzv. pseudoscénáře shrnuté do knihy Surovost života a cynismus fantazie (vydal Orbis v roce 1991 v edici Obratník). Tento relativně útlý svazek neuvěřitelně vtipných a sarkastických textů mi byl Biblí už od gymnaziálních studií, následně mě osudově dostihl i při přijímacích zkouškách na Filozofickou fakultu a fascinuje mě dodnes. Sbírka čtenářsky přístupných, metodou psychického automatismu ovlivněných pseudoscénářů, na nichž Effenberger pracoval s přestávkami po čtyřicet let, si udržuje svou svěžest především díky černému humoru a odzbrojujícímu cynismu namířenému proti všednodenní absurditě života v totalitním režimu a krizi ducha i mezilidských vztahů; proti „zplodinám ztroskotané civilizace".

02407647.jpeg

Vratislav Effenberger: Veselohra (ukázka z pseudoscénáře, 1946)
Škola na střeše.
Gramofon už nehraje, na stole sedí sestra v jiné svůdné poloze než posledně. Na stupínku vedle výrostka je nyní už také Vítek, rovněž se spuštěnými kalhotami. Oba dávají najevo rozpačitou nudu.
Učitel sedí nyní v první lavici a s hlavou podepřenou do dlaní je sleduje a resignovaně poznamenává: "Chlapci, chlapci, to je ostuda. Tohle jsou základy! Jak to bude vypadat napřesrok?! - Vítku, kam vkládáme úd?
Vítek mlčí. Rozpačitě se rozhlíží.
Učitel: No tak, zamyslete se trochu.
Vítek se červená.
Učitel: Vítku, ukažte mi úd!
Vítek: Který?
Učitel: Kolik jich máte?!
Vítek: Čtyři.
Učitel se uchopí za čelo: To je k neuvěření.

Poezii i prózu muže, který o svých básních mluvil spíše jako o imaginativních výpovědích, charakterizuje postupný přesun zájmu od automatického textu směrem ke zkoumání a rozvoji kritických funkcí představivosti. V Effenbergerově pojetí podvratná moc imaginace nemířila proti autoritě rozumu, ale měla spíš nastavovat reálné zrcadlo hroutícímu se vědomí. Za základní aktivizační prvek poznání považoval skepsi, jež je schopna odhalovat falešné naděje. Ne náhodou je mottem jeho teoretické eseje, která tvoří jakousi předmluvu ke zmíněným pseudoscénářům, citát francouzského básníka a divadelníka Antonina Artauda: „Je to hledisko zvláštního pesimismu. Avšak určitá forma pesimismu má v sobě zvláštní jas. Jas zoufalství, jas smyslů jakoby zostřených nad okrajem propasti. A vedle úděsné relativity jakékoliv lidské činnosti je to nevědomá spontánnost, která přese všechno podněcuje k činu."

02407646.jpeg

Dnešních (10. srpna 2011) 25 let od úmrtí výrazného literáta, myslitele a skeptika Vratislava Effenbergera, který nechápal surrealismus jako jeden z uměleckých směrů 20. století, nýbrž jako životní styl – si připomínáme i proto, že od té doby se snad nikdo přesvědčivěji nepokusil o tak přesné vystižení reality, které by přitom sloužilo k „podminování racionalistických konvencí".

Vratislav Effenberger: Každá věc má svůj háček
(Emile Medkové)

V některých kamenech se ozývá hřmot jejich pádu
nikdy tudy nevedly koleje
ani tenké linky česané stříbřitými architekty
Málokdy tu bylo slyšet rozhovor
ale hluboko dole
kde se sráží pára letmo zaslechnutých slov
hbitých jako šavle nebo veverky
ticho napjaté k výbuchu
hraje na všechny odložené kabáty
od narození k smrti
a klade do kořenů zpustlých čekáním
démanty velké jako tělocvična
neboť přicházíme a odcházíme abychom se převlékali
v rozmoklých čtvrtích
z pařezů do roklin
a zvedáme se ze země jako hromada listí která selhala v okamžiku
kdy potrhlí smiřovači začali přivazovat žebříky k jeslím
aby za sebou práskla dveřmi
postříkanými nejlepšími úmysly

7.2. 1979

Vratislav Effenberger (1923 – 1986)

Spustit audio