Andělský podíl: Bezbolestná solidarita
„Andělský podíl“ bude povědomým pojmem zejména pro milovníky whisky: jedná se o zhruba dvouprocentní množství, které se každým rokem zrání „vypaří“ ze sudu s tímto aristokratickým nápojem. Pro režiséra Kena Loache představuje andělský podíl i jistou metaforu bezbolestného přerozdělení.
Pokud se ze sudu se závratnou hodnotou dvě procenta vypaří a nikoho to nebolí, proč by se pár dalších procent nemohlo odpařit do kapes potřebných – v tomto případě čtveřice nezaměstnaných a sociálně vyloučených mládežníků?
Příběh grázla Robbieho, který se pokouší začít znovu se ženou a dítětem, ale skotská ulice ho nechce pustit, lze bez mrknutí oka označit za sociální pohádku. Pohádku o mazaném rošťákovi, který přelstil boháče, aniž by mu ublížil a sám (snad) štěstí došel. Ken Loach se už svým předminulým filmem Hledá se Eric odchýlil od vážné dramatické linie, ačkoli inklinaci k prostředí proletariátu i tématu chudoby a vyčlenění si udržel. I v Andělském podílu se bláznivá komedie promíchává s vážnými scénami, v nichž hlavní postava řeší hříchy minulosti a zoufale se snaží najít únikovou cestu z determinující džungle periferie.
Robbie a jeho tři kolegové nejsou určitě žádní beránci, zároveň ale nosí cejch, který je předem diskvalifikuje z pokusů o nápravu. Jejich jediným spojencem je dobrácký vedoucí skupiny veřejně prospěšných prací Harry, který v notorických flákačích zažehne lásku k whisky. Společně s láskou přijde i nápad, jak si přilepšit. Čtyřlístek nezaměstnatelných vykuků obleče kilty a vyrazí na vysočinu spáchat whiskovou loupež století.
Andělský podíl těží z autorovy znalosti periferie i ze schopnosti snadno profilovat směšné, ale přitom uvěřitelné charaktery. Ostrý pouliční slovník, řízné přízemní gagy i jemná poezie whisky jako rašelinaté skotské duše řadí film k tradici britské sociální komedie, v níž se Andělský podíl obratně prosazuje díky svižnému scénáři i skvělým hercům. Podobně jako rozverná oslava fotbalu Hledá se Eric však vzbuzuje jisté pochyby nad režisérovou snahou dělat „čistou“ komedii a přitom uchovat i vážný sociální kontext.
Loachovy pozdní filmy jsou zábavnou a bezbolestnou školou levicové solidarity, v níž nám filmař nabízí k pobavení postavy, jimiž jinak majorita spíše pohrdá. Avšak o syrovou výmluvnost usilující výjevy ze života dítěte ulice prostě z konceptu vyčnívají a neladí s rozverným a nadsazeným tónem pasáží, v nichž hrdinové parodují bankovní lupiče. Na rozdíl od přímočaře komediálních scén je v nich navíc cítit vypočítavý sentiment a zbytečná rétoričnost, s níž autor odhaluje bezmoc postav na okraji společnosti.
Na jednu stranu je tak Andělský podíl nadsazený, zemitý, nic neřešící, na druhou stranu žádá od diváka kritické a realistické vnímání vybraných problémů. Nápad je to jistě záslužný, avšak stále nedotažený do soudržného celku – přinejmenším fakt, že komediální rovinu táhne z větší části nápadně imbecilní figura Alberta, zatímco ostatní postavy převážně statují, svědčí o tom, že se v Loachově filmu vyskytuje nápadná nevyrovnanost tónu.
Ken Loach přesto natočil chytrou, poetickou a neokázale angažovanou komedii, která si pohrává s tématem absurdity kapitalismu a bez křeče vede diváky k soucitu s těmi, kteří v něm jaksi nemají místo. Dokáže to bez idealistických příkras. Loachovi hrdinové jsou hrubí, hloupí, líní a většina z nich se nenapraví, ani když dostane velkou šanci. Jenže, i kdyby se napravil jen jeden jediný, za pokus to stálo, jako by nám chtěl anglický klasik vzkázat v závěru.
Hodnocení: 70 %
Andělský podíl (The Angels' Share)
Ken Loach, Velká Británie / Francie / Belgie / Itálie, 2012, 106 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
