Bouřlivé výšiny: Triumf živlů

Její styl, v němž se nezaměnitelně prolíná syrovost dějů s vytříbeným jazykem obrazů, se dosud zdál být pevně spjatý se současnými tématy i s prostředím společenské periferie. O to větším šokem byla volba látky pro režisérčin třetí film.

Romantická klasika Bouřlivé výšiny patří k dílům hojně adaptovaným a zdánlivě vytěženým, vždyť co ještě dodat k tragickému příběhu zničující lásky nalezence Heathcliffa a impulzivní Cathy? Překvapivě mnoho, pokud k dané látce přistoupíte s nekompromisní otevřeností a autorskou vyhraněností Andrey Arnold. Nikoli překvapivě ji na potlačované a okolím odsuzované romanci zajímá především destruktivita, masochismus, špína a expresivní emoce zbavené vznešenosti a patosu. Láska jako rozvichřené a blátivé šílenství, touha bičovaná živly, pudovost hraničící se zničujícím zaslepením.

Režisérka neopouští svůj vytříbený styl, naopak, v mnoha ohledech jej ještě více radikalizuje a zjitřuje. Už jen zastaralý formát 4:3, v němž je film natočen, působí mnoha divákům značné nepohodlí. Neklidná, neukotvená a neuroticky přeostřující kamera posunuje vyznění záběrů, podtrhuje vnitřní pohnutky postav, frenetické střídání detailů a celků zabraňuje vnímat příběh jako prostě další klasické převyprávění fatální romance. Andrea Arnold hledá bezprostřední syrovost tam, kde se usídlila roky zbytnělá romantická klišé, nezajímá ji fráze a archetyp, lpí na gestech, zrádných emocích, změnách nálad, postavách vydaných na pospas bouřlivé krajině.

V mnoha ohledech jsou Bouřlivé výšiny nejautentičtější aktualizací romantické estetiky: nabízejí rafinovaně zapracované vizuální citace romantického malířství, pohrávají si emblematickými motivy, krajinu používají v pravém slova smyslu „romanticky“ – jako zrcadlo rozbouřeného nitra postav i jako nelítostné a nezkrotné mystérium (množství mikrodetailů na život v jinak nehostinné vysočině). Vztahy postav však přetváří na ryzí úspornost. Milovníci poetického krasořečnění budou jen zklamaně naslouchat vulgárním a kusým replikám. To zásadní se vyjadřuje pohybem kamery, detailem, strhující scenérií bouřlivé a větrné krajiny.

První polovina snímku, jež sleduje dětství Cathy a Heathcliffa, je ukázkou hutné brilance, která však zároveň respektuje ducha předlohy a převádí ji do nového jazyka. Zlom nastane ve druhé polovině, kdy postavy dospějí, a film sestoupí z bouřlivých výšin do slunného údolí – a společně se změnou dějiště ztrácí i přirozenou výpovědí sílu. Stačí několik falešných tónů: nadbytečné flashbacky, literární dialogy a symfonie živlů se pod rukama mění v manýristické hledání smyslu, který před tím vyzařoval ze souhry všech složek. Další nedostatky vyvstávají: nevyužitý motiv xenofobie, konec vyznívající váhavě do ztracena v křečovitých gestech ztracené lásky.

Z filmu Bouřlivé výšiny |foto: Tiskový servis festivalu Febiofest

Ne nadarmo se závěr Bouřlivých výšin vrací zpět do první poloviny, ke scéně, v níž se Heathcliff a Cathy zmítají v blátě v nedefinovatelné směsici násilí a rašící sexuální touhy. Intenzita masochistické lásky se vytrácí společně s tímto rašením – jakmile se z náznaku stane skutečností. Andrea Arnold jako by ve své vyhraněné aktualizaci romantismu klopýtla o staré známé (a hojně parodované) napětí mezi touhou po odpoutanosti, živelnosti a s nimi kolidujícím upjatým estétstvím a zálibou v dramatických pózách. Přesto v jejím díle vítězí dnes jen těžko vídaná divokost obrazů nad až příliš ušlechtilými okovy slov.

Hodnocení: 80 %

Bouřlivé výšiny (Wuthering Heights)
Andrea Arnold, Velká Británie, 2011, 129 minut.