Captain America: Nadějné dítě propagandy
Filmové adaptace komiksů nakladatelství Marvel pokračují v linii, kterou úspěšně prošlapal Iron Man a letos opět oživil překvapivě kvalitní Thor.
Na rozdíl od hrdinů DC Comics, kteří sázejí spíše na obsah než na efektní superhrdinskou formu, se marvelovští gerojové odívají do zářivých trikotů, ujíždějí na vlně megalomanské akce a nechávají se vést režiséry tradičnějšího ražení. Těžko v tomto ohledu hledat ryzejší příklad tradice než právě Captaina Americu, hrdinu, který to všechno začal.
První z rodu marvelovských Avengerů přišel na svět v roce 1941 jako neduživý brooklynský klouček, který vyniká schopností nechat si srdnatě natlouct od místních rabiáků. Poté, co projde experimentální genovou kůrou, se změní v sošného atleta, před nímž strachy bledne i sám neurotický Führer. Náborový komiks se vším všudy, to byl Captain America, symbol síly, skromnosti a dobra. Novodobý Captain America se svým propagandistickým genům nevyhýbá. Naopak. Je důsledně ukotvený v tradici a svůj agitátorský rodokmen reflektuje ve vůbec nejlepší pasáži filmu. Základní obrys mýtu zůstává zachován – neduživý Steve Rogers projde přeměnou v supervojáka, ale sabotáž mu zabrání vstoupit do 2. světové války. Namísto toho se stane cirkusovou atrakcí na prodej válečných dluhopisů. Teprve spontánně projevená odvaha z něj udělá plnohodnotného válečníka ve službách Strýčka Sama.
Režisér Joe Johnston původně motivační vyznění posunul do říše ironie a nostalgického vzpomínání, které bilancuje jak se zašlými časy hrdinského komiksu, tak s neodolatelnou „futuretro“ aurou let 40. Důležitou součástí Captain America je i jeho rodová spřízněnost s „lucasovskou“ větví dobrodružných filmů let 80., především s trilogií o Indianou Jonesovi, na níž se několikrát vtipně odkazuje. Film si pohrává se svou maximální přepjatostí, zábavně reflektuje burleskní duch mladicky splašeného rodokapsu a šikovně ukotvuje Steva Rogerse do marvelovského filmového panteonu barvitým humorem a přiznaným schematismem.
Lehce parodický úvod, který vrcholí skvostnou kabaretní montáží kapitánova účinkování v dobové agitační mašinérii, je bohužel o úroveň výš než zbytek filmu. V něm se hrdina stává v duchu o poznání vážnějším symbolem a skutečným válečníkem, bohužel celkové vyznění není o moc vyspělejší a smysluplnější než tajtrlíkování před sálem plným vlastencům. Místo nadhledu jsou přehnané digitální eskapády, humor ztrácí hrany, nahrazení nacistů tajnou organizací Hydra zavání na sto honů politickou korektností. Ani povinná love story nenabídne nic, co by člověk už stokrát neocenil nadzvednutým obočím. Sošný panáček s vlasteneckým štítem je sice i nadále legrační, ale čím dál tím více úsměšků jde na jeho účet nechtěně.
Johnstonovi se částečně povedlo to, co Kennethu Branaghovi s Thorem – našel optimální notu, v níž přehnaně nadpozemský (tentokrát božsky mravný) hrdina nevyhlíží úplně směšně. Další krok – vytvoření postavy, která není jen blyštivou formou, ale i fungujícím obsahem – už zdaleka tak úspěšný nebyl. Hvězdami nabitý a beze zbytku fungující blockbusterový kádr zajišťuje skvělou zábavu, ale ta malá nenápadná jiskra, která dělá ze superhrdiny poutavou lidskou bytost, prvnímu Avengerovi bohužel spíše schází.
Hodnocení: 65 %
P. S.: Cítím vlasteneckou povinnost varovat všechny případné zájemce před 3D verzí s dabingem, která připomíná nepodařený amatérský pokus namluvit seriál Haló, haló.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
