České století inscenuje ideje, ale neopomíjí jejich nositele
Orgie mluvících hlav, prkenná podívaná evokující dějinné fresky Otakara Vávry, manipulace, smrtící nuda. Záslužný, podnětný a zralý filmařský projekt, který naznačuje jistý posun ve schopnosti reflektovat moderní národní dějiny – to všechno je seriál České století z pohledu diváků i kritiků.
První série projektu režiséra Roberta Sedláčka a scenáristy Pavla Kosatíka mapuje v pěti dílech zásadní dějinné mezníky – vznik samostatného Československého státu, události kolem mnichovské dohody, exilovou činnost Edvarda Beneše a přípravu atentátu na Heydricha, komunistické mocenské manévry vrcholící na počátku roku1948 azenit politických procesů v roce 1952.
Když mluví hlavy…
Volí k tomu formu v české televizní tvorbě známou např. z dvoudílného filmu Otakara Vávry Dny zrady (1973). Klasik socialistické kinematografie se v něm při rekonstrukci událostí roku 1938 sice zaštítil autentickými promluvami, nicméně situoval je v ideologicky vyhraněném univerzu, kde na sebe narážejí síly světla a tmy, pokroku a reakce, naše a cizácké.
České století zachovává model „mluvících hlav mocenských špiček“, které často reprodukují slova svých reálných předobrazů, nicméně už samotnou volbou situací a hlasů rozbíjí pochybnou bipolárnost. Kosatíkův scénář se snaží od počátku napadat zažité „zakládající“ mýty a stereotypy v konkrétním vyhroceném momentu historie, který autor vnímá jako klíčový pro další vývoj.
Napříč epizodami nabízí celistvé vyprávění, které se soustředí na roli jedince v mezinárodním kontextu, sebevymezení malých národů mezi zájmy velmocí a konečně střet Čechů a Němců. Drží se při tom perspektivy velkých hráčů, přičemž ty malé používá spíše jako prostředek ozvláštnění a ironické změny pohledu na hybatele.
Identita Čechoslováků se tu spíše problematizuje jako konstrukt, než aby se glorifikovala coby neotřesitelný fakt. Usilovné zápolení o celistvost, samostatnost a uznání velkých národů prostupuje především první trojicí epizod. S tím souvisí i přístup k zásadním postavám novodobých dějin, které tvůrci vystavují relativizujícím promluvám druhých, aniž by je pak nechaly triumfovat velkými pravdami. Nedůvěře čelí různými podobami víry. Masaryk o sobě uvažuje poněkud mysticky jako o nástroji prozřetelnosti, Beneš se pokládá za pragmaticky kalkulujícího politika, který upřednostňuje budoucí vývoj nad okamžitými potřebami.
O monstrech a lidech
České století se potýká s jistou inscenační toporností. Jednotlivé epizody jsou poskládány jako sled statických promluv zakotvených v konkrétní situaci, které Sedláček přiznává váhu, když nechá její nepodstatné detaily narušovat tok idejí. Občas to zavání až příliš divadlem a účelností „zdánlivě nahodilých, leč promyšlených“ rekvizit, jindy se díky tomu dostavuje potřebný humor a zlehčení.
Jako celek České století nepřipomíná mramorový rituál, v němž se „dělají dějiny“, ale spíše drama jednotlivců, kteří nevykonávají pouze pasivní role nositelů idejí, ale jednají z lidských pohnutek. Za velkými slovy stojí lidé, nebo přinejmenším snaha je rekonstruovat. Neděje se tak jen skrze divácky vděčné narušení státnické důstojnosti (Masaryk neobratně vylézající z loďky, nahý Beneš, močící Gottwald), ale i průhledy do jejich intimního života a běžných strastí.
V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout „komunistický diptych“, který funguje jako dosud zoufale chybějící vrstevnatější pohled na kořeny a mechanismy československé větve stalinismu. Už to, že namísto monster předkládá lidské bytosti (často, pravda, odporné a zavrženíhodné) a snaží se s proměnlivou úspěšností vyvarovat redukcím komunistických pohlavárů na karikatury, představuje osvěžující posun v polistopadové filmové tvorbě. Klíčovou roli v tom hraje herecký ansámbl v čele s fenomenálním Jiřím Vyorálkem v úloze Gottwalda.
Impotenti a živly
Nevyrovnanost je však všudypřítomná. Týká se např. tónu promluv – když je knižně vázaný Beneš vystaven živelnému přívalu obecné češtiny Emanuela Moravce, působí jaksi impotentně a nevěrohodně. Zároveň nelze opominout, jak občas Kosatík pašuje do úst postav poněkud anachronická hodnocení situace a podezřelý nadhled (Gottwald spekulující o budoucím oslavování Horákové). A nechybí ani drobné dvoupólové naschvály – komunisté jedí párky, buržoové futrují ústřice, demokratičtí technokrati jsou bezpohlavní, pochybné zjevy dějin občas vyznívají až příliš přímočaře jako bytosti „s koulema“.
Pokud ale přijmeme mnohokrát ověřenou tezi, že historická díla vždy prozrazují přinejmenším stejně o době vzniku jako o zobrazovaných dějinách, vychází České století díky převládající ideové dvousečnosti jako zralá a sebevědomá reflexe, která spíše podněcuje k úvahám, než aby utvrzovala diváky v nějaké útěšné pravdě.
Mezníky národních dějin tu nevyznívají ani jako tragédie ani jako fraška, ale jako sled opakujících se otázek a dilemat bez jasného východiska. Spousta z nich je stále naléhavá, což České století dostatečně akcentuje. Už jen proto si zaslouží uznání jako odvážný a podnětný „čin“ hodný veřejnoprávního média.
Pokud na chvíli uzávorkujeme společenský přínos a podíváme se na České století prostě jako na seriál, nezbývá než mu přiznat zjevnou výjimečnost v tristní tuzemské konkurenci. To by nicméně neměla zastírat, že momenty zralé a silné se tu střídají s okamžiky topornými a rozpačitými. Některá gesta jsou inspirativní, jiná prostě rétorická a prázdná.
České století je jako první krok za strnulé pomníkové kýče typu Nikolaevových Lidic. Nezbývá než doufat, že další budou následovat.
České století
Robert Sedláček, Česká televize, 2013, 5 x 66–82 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
