Den zrady: Za kulisami reality
Je celkem zábavné pročítat si americké recenze posledního režijního počinu George Clooneyho Den zrady. Zejména ty negativní.
Nejčastěji se v nich opakuje slovo cynismus. Některým kritikům připadá deziluzivní pohled za kulisy americké politiky až příliš bezvýchodný, drsný, někteří dokonce vytahují tvrzení, že podobný film v současné situaci nepotřebujeme. U jiného snímku, v němž se Clooney objevuje jako klíčová postava, Děti moje, panuje naproti tomu široký konsenzus, že je modelovým příkladem potřebné podívané. Omyl, chtělo by se zakřičet. Dost bylo sedativ, otupělých úsměvů a opíjení sentimentálními koktejly, je na čase ukazovat svět nikoli takový, jaký ho chceme mít, ale takový, jaký je.
Nevidí ale Den zrady svět politiky skutečně černěji, než se sluší? Není tenhle příběh o machinacích, lžích a nízkostech v rámci demokratických primárek v Ohiu přeci jen až příliš stylizovaným výpadem, který nás chce zavléct do pozice univerzálního odmítání politiky jako odporné špíny? Z několika důvodů se zdá, že i přes pochopitelnou uměleckou licenci se Clooneyho projekt blíží podstatě. Ani ne tak proto, že by očerňoval konkrétní postavy či politické ideje, ale proto, že se mu na překvapivě živých a vrstevnatých figurách daří demonstrovat, jak funguje mediální a politická mašina na skutečnost a identitu.
Ústředním tématem filmu je střet naivismu a pragmatického zákulisního boje, který se maskuje populistickými frázemi o návratu integrity a velmocenské síly USA. Stephen Meyers v hypnotickém podání Ryana Goslinga se zprvu zdá být oddaným stoupencem ryzí ideje lepší budoucnosti, kterou ztělesňuje guvernér Mike Morris. George Clooney v jeho postavě chytře zúročil svůj status. Podobně jako Stephen i divák chtě nechtě podléhá kouzlu fešáckého a přímočarého politika, který slibuje změnu. Den zrady sleduje rozpad ideálů a triumf ryzího pragmatismu.
Přitom nejde o žlučovitou obžalobu moci, ale o psychologicky věrohodný a ideově řádně hořký přerod Stephena Meyerse. Závěr filmu není v žádném případě projevem bulvárního cynismu, ale aktem otevřené výzvy směrem k divákovi. Politika se náhle nezdá být nedostupnou mašinérií, ale lidským příběhem. Má konkrétní tváře, motivace, emoce, touhy… A Den zrady umožňuje pochopit, kde se rodí některé základní rozpory a morální rozeklanost dneška.
Ačkoli Clooney využil očekávatelných prostředků – gradující thrillerové struktury i decentního melodramatu – dokázal z nich poskládat výjimečně koherentní a vyrovnaný film, který ovšem klade zvýšené nároky na diváka. Nepodbízí se, počítá s intelektuální investicí i jistým penzem vstupních znalostí. Odměňuje se ale jak brilantním herectvím, tak výtečnou technickou stránkou – zejména kamera Phedona Papamichaela mistrovsky rámuje postavy a sarkasticky reflektuje střet dvou světů: mikrosvěta postav a pompézního makrosvěta mediální prezentace.
Zatímco za Děti moje bude většinové publikum Clooneyho milovat jako šiřitele dobré nálady, za Den zrady ho budou mnozí proklínat. Jedná se o unikátní důkaz hollywoodské schopnosti reflektovat svět kolem sebe a neuchylovat se jen k laskavému eskapismu. Snad se najde víc těch, kteří budou preferovat George-skeptika spíš než George-těšitele. Je to volba mezi milosrdnou slepotou a nepříjemnou výzvou…
Hodnocení: 85 %
Den zrady (Ides of March)
George Clooney, USA, 2011, 101 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
