Divoká stvoření jižních krajin: Debut roku!
Z filmu Divoká stvoření jižních krajinFoto: MFF KV
Divoká stvoření jižních krajin – bouřlivá kinematografická oslava lidských pudů i schopnosti přežít – je zasazena do bažinatého kraje u mrtvého ramene řeky v jižní Louisianě, kde se tlupy lidí (od zbytku světa oddělených ochrannou hrází) snaží vzdorovat důsledkům katastrofy způsobené hurikánem Katrina.
Dechberoucí dílo Benha Zeitlina ale není prvoplánovou fantaskní agitkou s ekologickým poselstvím – nejen díky akcentu na motiv vesmírného řádu a nenápadné hře s diváckým očekáváním je spíš blížencem těch nejlepších filmů Terrence Malicka.
Z filmu Divoká stvoření jižních krajinFoto: Aerofilms
Zeitlin svůj snímek, jehož dominantou zůstává šestiletá dívka Hushpuppy (její symbolicky využité jméno znamená v přeneseném významu také „sousto“), raději natočil na 16mm filmový materiál, než aby si zadal s digitální kamerou – a na výsledku je to v nejlepším smyslu slova vidět. Způsob, jímž film zcela organicky kloubí naturalismus s magií, nás nutí vymýšlet pro tento snímek nový subžánr: propojením kvazidokumentární a mýtické roviny autor položil základy něčemu, co bychom mohli nazvat abstraktním sociálním realismem.
K Divokým stvořením jižních krajin lze přistupovat z různých ideologických pozic: můžeme se fascinovaně podivovat nad hédonistickým naturelem členů multikulturní komunity; kroutit hlavou nad jejich neústupností, kombinací vzájemné solidarity a individualismu i jejich urputným bojem s americkou politikou „dobrých úmyslů“. Nakonec ale nad tím vším triumfuje proud intimistických komentářů malé dětské hrdinky a příval opulentních, rozvichřených a přece dokonale kontrolovaných obrazů. Samostatnou kapitolu pak představuje senzační, houževnatý výkon Quvenzhané Wallis (vybrané z 3500 kandidátek) v hlavní roli Hushpuppy, která je energetickým středobodem filmu a ztělesněním toho, co zámořská kritika důvtipně nazývá „metafyzickou arogancí mládí“.
Z filmu Divoká stvoření jižních krajinFoto: Aerofilms
Divoká stvoření mají tak neuvěřitelný tah na emoce z velké části díky vynikajícímu soundtracku, jehož spoluautorem je sám režisér. Spolu s komponistou Danem Romerem a partou louisianských klasiků The Lost Bayou Ramblers vytvořili zvukový ekvivalent lyrického vizuálu: hudbu subtilní a robustní zároveň, skromnou i ambiciózní, maximálně nakažlivou, ale v žádném případě lacinou; smyčcové party a zvonkohry se tu mísí s typickými prvky cajúnské hudby a dechovými gradacemi, po nichž nezůstává jedno oko suché. Přes všechnu chytlavost a diváckou přístupnost však nejde o film podbízivý – naopak, sentiment je v něm redukován na minimum. Vítězí tu jakási rafinovaná zemitost, s jejíž pomocí film zcela samozřejmě vytváří ikonické, nezapomenutelné figury a vyvolává pocity, které v člověku rezonují ještě dlouhé týdny.
Divoká stvoření jižních krajin jsou debutem roku a jistě i jedním z kandidátů na vrcholný zážitek sezóny. Je to film-zjevení, film-živel; přívětivá bestie zcela jedinečného druhu.
Hodnocení: 100%
