Hmatatelný čas – promarněná příležitost z Palerma

Giorgio Vasta – Hmatatelný časFoto: Nakladatelství Odeon

Hmatatelný čas, kritikou milovaná prvotina italského spisovatele Giorgio Vasty, čtenáře přivádí do italského Palerma v roce 1978.

Země zažívá období vrcholícího levicového terorismu. Zmítají jí útoky Rudých brigád, které vrcholí právě v daném roce únosem a zabitím významného politika Alda Mora. Postavy Hmatatelného času jsou tímto levicovým hnutím okouzleny a rozhodnou se založit v Palermu vlastní teroristickou buňku. Jsou to tři chlapci, kteří si přidělí tajná jména – Nimbus, který příběh vypráví, Rádius a Volátus. Plánují a konají útoky především proti škole. Specifikem příběhu je věk postav – jsou to jedenáctiletí chlapci docházející do základní školy. 

A v tom vidím hlavní slabinu románu. Slabinu natolik zásadní, že je kvůli ní možné knihu označit za zmařenou příležitost a nezdařený pokus. Vyprávění z pohledu dítěte není nijak neobvyklé. Naopak se jedná o velmi častý a obvyklý (to je skoro to samé) postup, který do děl vnáší naivitu, roztomilost a možnost netradičního nahlížení historických události. Giorgo Vasta ale zvolil nejen první osobu, ale navíc i přítomný čas. Nejedná se tedy o vzpomínky na dětská léta. Dětská fokalizace, neboli nahlížení světa a vyprávění příběhu z pohledu toho, kdo mluví, ale vyžaduje velmi delikátní nakládání s jazykem. A právě zde román Hmatatelný čas selhává. 

Jazyk je v románu tematizován. Pozornost čtenáře ale vzbuzuje i způsob jeho užívání chlapcem. Bohaté popisy plné smyslových vjemů, neustálé diskuze chlapců o slovech, jejich okouzlení jednotlivými výrazy, to vše klade na řeč mimořádné kritické nároky. Postavy na jeho základě spatřují vlastní odlišnost. „Nikdo nemluví tak jako my...“ říkají si mezi sebou. Ovšem nadšení z opojné síly jazyka prosakuje do knihy především z autorovy strany. Jedenáctiletý vypravěč hovoří jako čtyřicetiletý muž. Slova jako „ektoplazmatický“ či „diskurs“ znějí z úst dítěte vskutku nepatřičně a ani při četbě formulací definujících vlastní konání nelze označit fokalizaci příběhu jedenáctiletým klukem za úspěšnou. 

Stačí si přečíst jeden příklad za všechny: „Násilí, i když to vypadá jako paradox, není násilné. Stává se násilným, jen když je použito špatně. Jinak je to estetika, je to styl. Plán.“ Když k tomu ještě přičteme chlapcovu abnormální znalost biologie či přehled v typech fotbalové taktiky na úrovni Alexe Fergusona, nelze se než pousmát a ptát se, proč autor nevypráví skrze postavu svého věku, jejímiž ústy by mohl naplno ukázat svojí skvělou slovní zásobu. 

Hmatatelný čas je především románem popisným. Ve způsobu zobrazování světa a především v částech s velmi makabrozním charakterem velmi silně rezonuje inspirace Giorgio Vasty ranými díly Iana McEwana, především Betonovou zahradou. Není také od věci, že rok, v němž se příběh odehrává, je zároveň rokem prvního zveřejnění McEwanovi kultovní knihy. Ovšem i vyprávění, jakkoli je prostorem imaginace a svobody, má svá základní pravidla, která Vasta nezvládl dodržet. Učinil z Hmatatelného času nádherný třípatrový dům, v němž nikdo nebude chtít bydlet, jelikož nejenže byl postaven na pláži, ale navíc v místě, které každý den zaplavuje příliv. 

Vasta, Giorgio: Hmatatelný čas. Přeložila Alice Flemrová. Euromedia Group. Praha. 2011. 256 str. 

Recenze Marka Dobrého můžete v premiéře slýchat v pořadu Liberatura, který na Radiu Wave začíná každou středu v 17:00.