Intimní apokalypsa filmu Melancholia
„Snažím se doufat, že ve vší té šlehačce se skrývá úlomek kosti, o který si někdo nakonec odštípne kus zubu", říká na adresu svého nového filmu sám Lars von Trier - mistr důsledně bezohledné manipulace s divákem a režisér, jehož filmy nechávají chladným jen málokoho.
Říct o Trierovi, že je provokatér, je pochopitelně klišé, jež v sobě ale skrývá jeden důležitý, trochu přehlížený aspekt: dánský tvůrce totiž svými posledními dvěma tituly dokazuje, že jeho cílem je nejen snaha vykolejit své publikum, ale také popichovat a kontinuálně provokovat sám sebe. V případě snímku Melancholia slaví tato jeho potřeba velký triumf: podobně znepokojivý film o konci světa svět ještě neviděl.
Zásadní přínos Trierovy koncepce spočívá v tom, že katastrofický rozměr celé události je - s výjimkou úvodní operně pojaté ouvertury - prost jakékoli očekávatelné velkoleposti. To, co se tu odehrává, je intimní apokalypsa, která zejména díky úvodní a závěrečné sekvenci dostává až transcendentální proporce. Je to snímek současně zenově tlumený i masivně expresivní a tím funkční kontrasty zdaleka nekončí: Trier vtipně zasadil film o nevyhnutelné zkáze naší planety na okázale pohádkový zámek reprezentující ultimátní hmotné statky, kterých lze na Zemi dosáhnout; i tím de facto vzdoruje tradičnímu schématu katastrofických filmů. Přestože se Trier zcela zřekl excesů, které byly typické pro jeho předchozí opus Antikrist a poprvé otevřeně koketuje s mainstreamem, důležité je tu něco úplně jiného: a sice fakt, že dánský enfant terrible zcela nevšedním způsobem přenáší apokalyptický spektákl na půdu artové kinematografie. Melancholia je především sugestivním melodramatem, do něhož se osudově „přimotal" zánik civilizace.
Trierův film je složen ze zdánlivě obyčejných událostí, které ale díky zvolenému kontextu, autorově stylistické brilanci, citu pro dramaturgickou stavbu a množství nápadů nabírají zcela novou dimenzi (hned první - po předehře následující - scéna s limuzínou je esencí autorova scenáristického génia). Právě maličkosti dělají z jeho snímku výjimečné dílo - v tom jako by se Trier blížil velkým mistrům minulosti v čele třeba s Luchinem Viscontim či Michelangelem Antonionim (jeho Noc se ostatně odehrává na golfovém hřišti ne nepodobném tomu z Melancholie). Díky drobným vychýlením z orbitu se všední mikrodramata proměňují v uhrančivé existenciální výjevy.
Co se formální stránky týče, vizuální saturnálie úvodní sekvence jasně demonstrují Trierovu fascinaci jakýmsi morbidním romantismem, ale poukazují také na jeho smysl pro symboliku a jemný humor (viz neexistující jamka č. 19, hrdinčiny šaty á la Ofélie atd.): směs surrealistických živých obrazů podložených Wagnerovou předehrou k opeře Tristan a Isolda a natočených ve stylu vyšinuté reklamní estetiky jsou jedinečnou ouverturou k civilně pojatému dramatu. Tenhle skok z epické stylizace - v níž dominují chorobně krásné obrazy inspirované plátny Pietera Brueghela a Caravaggia - vstříc realismu typickému pro hnutí Dogma 95, je do značné míry překvapivý, ale velmi efektivní. Trier tu navíc chytře zachází se zvukovou stopou a způsobem snímání - na syrové naléhavosti tak snímku přidává i důmyslná práce s prudkým střihem, dezorientujícími úhly kamery, zoomováním či vrávoravým ostřením.
Snímek Melancholia je složen jako by z dvou hemisfér a rozetnutý vedví na samostatné části pojmenované podle jmen obou hlavních hrdinek- sester Justine, která se právě vdala a Claire, jež pro ni přichystala velkolepou oslavu s přesným harmonogramem (sluší se říci, že fenomenální výkony všech herců v čele s Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou potvrzují Trierův šestý smysl pro casting a jeho schopnost pomoci fanaticky přesného vedení herců oživit i literárně stavěné dialogy). Jádrem příběhu pak zůstává nejen tenze mezi jednotlivými členy rodiny a „přáteli", ale především dynamika vztahu mezi oběma sestrami, a to jak na rovině soukromé, tak i - řekněme - kosmické. Právě tohle napětí a rovněž Trierova rafinovaná hra s prohozením rolí, obhajuje členění filmu do dvou kapitol. Objektivně „zdravá", pragmatická Claire se postupem času stává tou zranitelnější a slabší, zatímco depresivní a labilní Justine, které se mění nálada každé tři minuty, získává s blížícím se koncem navrch. V momentech, kdy si starší sestra začíná uvědomovat, o co všechno přijde, stojí Justine přesně na opačné straně spektra: ženu, pro níž je pobyt na Zemi duševním utpením, apokalypsa nijak zvlášť neděsí.
Každé z hrdinek navíc jako by patřila jedna planeta: Claire je spokojenou, v relativním klidu prosperující Zemí, která navzdory nejisté předtuše vytrvale obíhá kolem své vlastní osy. Melancholia je pak zcela zřetelnou diagnózou Justine - ženy, mířící k vysvobození skrze zkázu. Justine je ve svém chování i stejně nevypočitatelná jako zkázonosná hvězda - podobně jako Justine s lidmi kolem sebe, i červeně zářící planeta tančí se Zemí jakýsi tanec smrti.
Zcela v duchu svého konceptuálního smýšlení a nemilosrdné metody diriguje dánský autoritář takřka celý film jako uhrančivou symfonii hranou na jedinou strunu. Výsledkem je - v tom nejlepším smyslu slova - jeden dlouze držený, mučivě natahovaný tón, který nedá auditoriu vydechnout. Tahle mistrně prodlužovaná tenze může být pro někoho překážkou, jenže právě v ní se skrývá velké bohatství Trierova devastačního filmu.
Ať už se Lars von Trierův nový snímek rozhodnete vnímat jako alegorii klinické deprese nebo hrdé a uštěpačné postavení se lidské smrtelnosti a očekávatelnému zániku, vězte, že dopad jeho díla na vás bude bezmála drtivý. Trierem zmiňované, v úvodu recenze citované „odštípnutí kusu zubu" bude pro vás tím nejmenším: s posledními vteřinami Melancholie, mezi úlomky naší domovské planety, dáte na čas sbohem nejen životnímu entuziasmu, ale i svým pevně usazeným plombám.
A světe div se: stojí to za to.
Hodnocení: 100%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
