Jana Eyrová: Poddajná a tradicionalistická
Debut oaklandského rodáka Cary Joji Fukunagy Sin Nombre byl autentickým exkurzem do světa středoamerických utečenců, kteří na střechách vlaků směřují vstříc vysněné zemi svobody. Že si nadějný režisér vybere jako další projekt zpracování slavného buildungsromanu Charlotte Brontëové, se v tomto kontextu zdálo minimálně podivné.
Co si počít s Janou Eyrovou, která má za sebou již 16 filmových zpracování? Je zde vůbec místo pro aktualizaci či výrazný autorský přínos? Nutno poznamenat, že Fukunagův přístup k látce je maximálně pietní, ortodoxně klasický, vedený nikoli touhou inovovat, ale spíše touhou věrně evokovat atmosféru gotického románu.
Zásadní změnou oproti předloze je to, že původně lineární příběh zrání hrdé a nepoddajné Jany vypráví Fukunagova verze formou flashbacků. Film začíná panickým útěkem Jany před společensky nepřípustným soužitím s lordem Rochestrem a vrací se ke klíčovým epizodám jejího života: k rozporům s krutou tetou, k těžkému dětství v internátní škole a působení v rodině náladového šlechtice, který mladou guvernantku osudově přitahuje.
Pokud je pro film něco typické, pak je to romantická zjitřenost a záliba v expresivním přírodním rámování děje. Fukunagův dvorní kameraman Adriano Goldman vyměnil třaslavost ruční kamery za pomalé, vzdušné švenky, dokumentární syrovost za kompozice, v nichž dominuje drsně netečná krajina, bouřící živly a osudově stylizované kompozice. Svět Jany Eyrové je budován jakoby rozvážnými tahy štětce, často připomene pochmurné malířství romantismu a svým laděním je jaksi mimo čas. Fukunagova verze se těžko řadí ke konkrétnímu období – je to elegantní, avšak poněkud neutrální triumf filmařského klasicismu.
Klasičnost zpracování koresponduje se scénářem, který uchovává knižní dialogy, místy až divadelní svým obřadním duchem a důrazem na každé vyřčené slovo. Hrozbu, že by se celý film stal jen chladnou školní četbou bez emocí, plaší neobyčejně citlivé herecké obsazení klíčových rolí. Vzdornou a snivou Janu dokázala Mia Wasikovská skvěle vystihnout – nejen bledou dívčí tváří, ale především energií ukrytou za masku křehkosti. Rochester Michaela Fassbendera je temný, nevypočitatelný, plný vnitřních démonů a v klíčových chvílích i překvapivé pokory. A konečně jako stabilizátor ošidného milostného vztahu vystupuje precizní mentorka Judi Denchová v roli paní Fairfaxové.
Bylo by asi možné spekulovat o tom, jak moc klasická látka přidusila mladého režiséra a sebrala mu větší tvůrčí odvahu. Jana Eyrová není nic víc než filmařsky vybrané převyprávění povinné četby, které však navzdory kultivovanosti a úctě k tradici nepůsobí mrtvě a muzeálně. Na rozdíl od některých předešlých filmových verzí nelpí jen na milostné linii, ale účelně odkazuje na pochmurnost gotických románů. I přes přiměřenou spokojenost a respekt k Fukunagově vypravěčské grácii si však stále nejsem jistý, zda se podobný typ snímku nehodí spíše jako ozdoba zasloužilého filmařského důchodu.
Hodnocení: 70 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
