Jeskyně zapomenutých snů a pohyblivých iluzí
Privilegium natáčet v nedostupném jeskynním komplexu Chauvet by jednoho mohlo svádět k IMAXovému „wow“ efektu. Prostě vzít kameru, nasnímat 32 000 let staré jeskynní malby a pak je divákovi předestřít jako amorfní spořič obrazovky, další průnik do hlubin země, oceánu, času, vesmíru, při kterém se dobře chroupe popcorn.
Německý filmař Werner Herzog využil jedinečné šance zcela jinak. Vydal se s 3D kamerou do místa, kde se čas proměnil v krápníky, a film využil jako nedokonalé médium ke zprostředkování strukturující iluze, která stála u zrodu umění.
Jeskyně Chauvet, objevená náhodně roku 1994, ukrývá vůbec nejstarší dochované malby. Členitý reliéf stěn využili pravěcí umělci k vytvoření dechberoucí iluze – vyobrazení zvířat ohromují propracovaností tvaru, stínování, ale i prostorovou rafinovaností. Filmové 3D je skutečně tím nejlepším prostředkem k přenosu jinak nedostupných artefaktů, jen škoda, že se ještě více neujalo 4D. Cítit vůni jeskyně musí celkovou iluzi „transferu“ ještě umocnit (na což odkazuje i jedna část Herzogova dokumentu, kde se archeolog snaží tuto vůni popsat).
Iluze přenosu je však pouhým začátkem, nikoli koncem Herzogovy výpovědi. Není to jen samoúčelná reprezentace „zapomenutých a skrytých snů“, ale návrat k podstatě iluze, která leží v jádru německého dokumentu. Prohlídka viditelného je první vrstvou, kterou před námi kamera odlupuje. Tou další je nutně otázka, k čemu taková iluze slouží, jaký svět se za ní ukrývá a co v nás jeho věčná ztráta a nedostupnost vyvolává. Jeskyně zapomenutých snů tak může sloužit stejně dobře jako edukativní nástroj i jako koncisní metafora vnímání, poznání, dějin, umění… Ve světě reklamních sloganů, kdy tajemství dříme i pod rantlem záchodové mísy, může takové tvrzení znít vrcholně podezřele, ale Werner Herzog není žádným podomním obchodníkem s klamem.
Jeho dokument se snaží navrátit se k prvotní fascinaci, čistému snění, ke světu, kde ohromení pramenilo z neustálých proměn tvaru i substance. Ke světu, v němž lidskou ruku při malování neovládala racionální mysl, ale duchové. Tento svět se v jeskyni Chauvet vyjevuje v nehnutosti a tichu, v němž lze zaslechnout i tlukot srdce. Film tak u Herzoga znovu získává funkci média, skrze nějž se bezprostředně setkáváme se skutečností. Regres k podstatě snění přirozeného, svobodného a spjatého s čímsi hluboko zakořeněným v samotné lidské přirozenosti představuje jádro sdělení Jeskyně zapomenutých snů. Je pozoruhodné sledovat, jak se i výpovědi exaktních vědců lámou v iracionální básnění, ohromení intenzitou zážitku, který je neměřitelný a nekvantifikovatelný. Sám Herzog ironicky odkazuje k tomuto limitu vědy, když laserovým skenerem vytvořený 3D model jeskyně přirovnává k telefonnímu seznamu: vidíte tu jména všech lidí pěkně seřazená, ale nevidíte jejich příběhy. Ty zůstávají enigmatem, podstatou naší fascinace.
V dnešním opojení konzumem dokonalých a pompézních iluzí se zkrátka zapomíná, v čem dost možná spočívá síla snů. Nikoli v tom, že nás od reálného odvádějí, nýbrž v tom, že nás k němu přivádějí blíže. Je celkem jedno, zda psychoanalytikům věříte nebo ne – Jeskyně zapomenutých snů je filmový rituál, který nás přivádí blíž tomu, kým (podvědomě) už 32 000 let jsme.
Hodnocení: 90 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
