Karlovarská pěna dní 6: Když se z nohy stane rotačák
Přechod do druhé půle festivalového maratonu sebou přináší pozoruhodné projevy únavy: bolest holení, které Vítek vzdoruje běháním po přilehlých hvozdech, bolest při holení, jíž vzdorujeme společným zarůstáním či strnutí šíje vyvolané permanentním zíráním strmě vzhůru na plátno z první řady.
Specifickou tělesnou anomálií trpí také sympatický hrdina afrického snímku Grigris, který do karlovarské sekce Horizonty doputoval z canneské soutěže. Tanečník, který svou ochrnutou nohu umí využít k nekonvenčním atletickým choreografiím (včetně evokace palby z kulometu), se kvůli náhlé nemoci otce a nedostatku peněz na jeho léčbu zaplete do ilegálních obchodů s benzínem a navíc propadne kouzlu krásné prostitutky-míšenky Mimi. Elegantně natočený snímek zkušeného čadského tvůrce Mahamata Saleha-Harouna (Období sucha, Křičící muž) do jisté míry přejímá lehce naivní optiku svého hrdiny, nicméně sentiment je tu redukován na nutné minimum. Režisérův pohled je spíš sociologický nežli romantický a víc než na zápletku se chvílemi soustředí na subtilní portrét sociálních rozdílů. V závěru však Haroun poněkud nečekaně přepne do bezmála pohádkového modu a předloží publiku emancipační sekvenci, která je triufmem ženské sounáležitosti ve světě ovládaném především muži.
K nejlepším filmům letošního citelně slabšího ročníku rozhodně patří palestinské drama Omar, pod nímž je podepsán talentovaný režisér a producent Hany Abu-Assad, který sklidil před devíti lety velký úspěch se svým (na Oscara nominovaným) snímkem Ráj hned teď. Bezchybně vystavěná dějová linka vinoucí se kolem vztahů tří kamarádů z dětství-bojovníků za svobodu Palestiny a jejich složitých, často (sebe)destruktivních rozhodnutí, je zároveň nenápadnou arabskou variací na Shakespearova Romea a Julii vyvedenou ve strhujícím realistickém stylu.
Abu-Assad zručně kombinuje milostné téma s politickým, žádné ze stran nenadržuje (bohorovný atentát Palestinců vs. vyšetřovací metody izraelské vojenské policie) a divákovu pozornost trpělivě stimuluje dynamickým dějem, autentickými dialogy, subtilními scénami v častých detailech a ve finále i funkčními zvraty. Atraktivitě snímku navíc hodně pomáhá skvělý casting – především ústřední pár by (kromě toho, že působí naprosto věrohodně) mohl bez problémů soutěžit v individuálních kategoriích o titul nejkrásnějších tváří, které se letos na plátně objevily.
Svojí pravidelnou dávku nenávisti jsme si s Vítkem vybrali navečer, kdy na nás ze zálohy zaútočil americký Simon Killer – mladý frustrát na výletě v Paříži v hodně pochybné režii režiséra Antonio Campose. Snímek, reprezentující sekci zaměřenou na produkční společnost Bordeline films, (z jejíž líhně pochází třeba famózní drama Martha Marcy May Marlene, které ostatně Campos produkoval), se neúspěšně pokoušel nahlédnout do mysli slabošského deprivanta, který se ve francouzské metropoli svérázně kurýruje z bolestivého rozchodu. Místo slibované provokativní studie jednoho defektního charakteru se nám dostalo mizerně napsaného, zoufale nepřesvědčivého (tragický výkon jinak nadaného Bradyho Corbeta) a směšně pozérského thrilleru, který byl znepokojivý a originální asi jako moje ranní cesta ke kontejneru. Campos možná obdivuje ta správná literární a filmová díla z evropského uměleckého kánonu, ale ve svém juvenilním počinu se jim nedokázal přiblížit ani na vzdálenost světelných let.
Pachuť z tohoto „démonického“ zážitku pak v noci částečně spravil americký vítěz divácké ceny i ceny poroty z letošního Sundance – suverénně natočený debut Ryana Cooglera Fruitvale. Snímek, založený na skutečné události, zachycuje poslední den v životě černošského mladíka Oscara, který se sice 31. prosince 2008 rozhodl změnit svůj problematický životní styl, ale nakonec se stal tragickou obětí nepřiměřeného policejního zákroku. Navzdory všem filmařským a hereckým kvalitám filmu i bohulibému tvůrčímu záměru však snímek poněkud sráží fakt, že svůj objekt zájmu zcela nepokrytě zbošťuje a dožaduje se diváckých sympatií způsobem zbytečně okázalým.
O dalších filmových anomáliích promluví Vítek zase zítra; do té doby se budeme oba podle vzoru mladého afrického tanečníka Grigrisho snažit proměnit svou nohu v dobře promazaný rotačák.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
