„Na Slovensku mají k rapu míň předsudků,“ říká autor filmu o Rytmusovi

24. srpen 2015

S Rytmusem se navzájem moc nemusí. Slovenský rapper nebyl z natáčení dokumentu o sobě nijak nadšený, většinu režisérových nápadů odmítal. Film Mira Drobného mu ale nakonec pomohl smířit se s vlastní rodinou. Drobný nenatočil klasický portrétní dokument, ale film o Rytmusově romství.

Vzpomenete si na moment, kdy jste se dozvěděl, že existuje Rytmus? Co jste si o něm myslel?
Slyšel jsem jeho cédéčko, asi v roce 2006, Bengoro, dost pozdě, rapoví fanatici už to dávno znali. Překvapilo mě, jak to může vzniknout – tolik vulgarismů a taková naštvanost na celý svět. Viděl jsem to tehdy dost plytce, nechápal jsem, že to někdo vydá. Rapovou scénu jsem neznal, nevěděl jsem, že v americkém rapu je taky v každé druhé větě fucking, ty slovenské nadávky, to ale bylo něco. Netušil jsem, že mezi řádky se skrývá příběh obyčejného kluka z Kroměříže, Přerova nebo z Piešťan.

Takže jste byl pohoršen?
Ano, ale věřím, že v Čechách tenhle pohled přetrvává. Češi mají k rapu předsudky, nerozumí tomu vyjadřování ani způsobu, jakým Patrik dává svůj život do svých písniček. Na Slovensku už je to, myslím, zbourané.

Takže Češi rap ještě pořád špatně chápou?
Určitě pomohl film Česká RAPublika, tohle by mohl být další film, který ukáže, proč rappeři všude na světě mají takovouhle tvorbu, že rapují o tom, co zažili, a že tam nejsou žádné fejkové příběhy.

03454862.jpeg

Věděl jste od začátku, že film bude o Rytmusově vypořádávání se se svým původem?
To jsem nevěděl, ale nějak to asi viselo ve vzduchu. Jednou jsem ho poprosil, aby mi namluvil můj animovaný seriál do romštiny, a hned ve studiu jsem pochopil, že tu něco nehraje, protože on se přiznal, že romsky neumí. Museli jsme sehnat nějakého Roma, aby mu řekl, jak má intonovat. To bylo divné, protože když si člověk přečte anonymní diskuse na internetu, tak 90 % z toho je anticiganismus, rasismus, xenofobie a nenávist, minimálně na Slovensku. Mě překvapilo, že on si to slízne v první linii, ale vlastně ani není Rom. A když není Rom a neumí romsky, tak proč tvrdí, že je Rom? Taky mě zaujalo, že jméno Vrbovský jeho rodina nemá na zvonku, každý v jeho rodině se jmenuje jinak. Stejné jméno jako on nemá ani jeho matka, ani otčím, dokonce ani biologický otec. Těch otázek bylo tolik, že jsem začal chtít na ně dostat odpověď.

Jak se stavěl k vašim nápadům, jako třeba jet do Indie nebo nechat si udělat testy DNA?
Neměl k tomu důvěru, kopec nápadů ani nevznikl. Třeba jsem mu nechal udělat genealogii, která nás zavedla až na polsko-slovenské hranice, za lidmi, kteří si živili kovářstvím. Chtěl jsem mu ukázat, že i tohle je jeho rodina, ukázat jim ty romské kováře, ale tenhle nápad nevyšel. Nedokázali jsme ho přesvědčit, že je to zajímavé. Takových nápadů byla spousta. Ta spolupráce nebyla ideální.

Chtěl jste podpořit jeho obraz pozitivního vzoru pro děti z chudého prostředí, nebo jste takhle neuvažoval?
Určitě jsem chtěl ukázat, jaký je. Vztah k penězům, k matce, otčímovi, ale i tu jeho vlastnost táhnout masy. To, že po premiérách za mnou budou chodit lidé a říkat mi, že vychovávají dítě z dětského domova a mají s ním špatný vztah a ten film jim ukázal, jak dál..., to jsem nečekal, že přihřeju tu motivační polívčičku. Ale vzniklo to, protože asi je to prostě v něm.

Jak dneska na Slovensku Rytmuse berou?
Společnost se rozděluje na ty, kdo ho milují, a na ty, kdo nenávidí. Když mi někdo řekne, že je mu vlastně jedno a že ho nesleduje, tak se ptám dál a většinou se ukáže, že tihle lidé ho taky nenávidí. Nás jako tvůrce to znervózňovalo, že neexistuje neutrální skupina lidí, která do kina přijde proto, aby se o něm něco dozvěděli. Byl bych hrozně rád, kdyby takoví přicházeli, bez předsudků. Aby se podívali na ten příběh a teprve pak ho škatulkovali.

Jaké jste měli pocity z natáčení v Indii, kde se Rytmus dozvídá o kastovním systému?
Točili jsme 4 dny a ve filmu je z toho 8 minut, do filmu se nedostalo třeba to, že jsme mu ukázali indického rappera, který se dostal zdola nahoru, byli jsme taky za politikem z nejnižší kasty, co se dostal do parlamentu. Ale nechal jsem to na něm, byla to jeho cesta. Dostali jsme ho tam na sílu, ale já jsem věřil, že když není vypatlaný, tak to musí začít cítit. A pak jsem pozoroval, jak otevírá některé rozhovory, ptal se na to, co ho zajímalo, a zároveň na to, co zajímalo i mě. Takže pak je tam scéna v ghettu s průvodcem, který mu vypraví o kastách a nemožnosti z nich uniknout.

03454859.jpeg

Chtěl jste, aby byl film o jeho definitivním smíření se svým původem?
Měl jsem tři možné dějové linie, dvě končily smířením s otčímem a s biologickým otcem. U otčíma jsem to předpokládal víc, nakonec to ale dopadlo naopak. Ale smíření s otčímem přišlo potom mimo kameru, v první den premiéry v Piešťanech. Jeho otec tam seděl v poslední řadě a Paťo na něho v tom filmu hodně naložil, takže já jsem měl malou dušičku. Říká tam, že ho chce zabít a že ho bil víc než svoje vlastní děti, ale hned po potlesku do poslední řady zakřičel: „Tata, mám ťa rád a som rád, že ťa mám,“ a otčím se rozplakal. Takže uzavření této linky přišlo první den premiéry, uzavřely se obě, jedna ve filmu a jedna mimo filmové plátno.

Spustit audio