Neklid: Zemřít pro…
Z filmu NeklidFoto: zdroj: Bontonfilm
Neklid, zatím poslední film respektovaného amerického režiséra Guse Van Santa (Dobrý Will Hunting, Zemřít pro, Slon, Milk) vzbudil po svém uvedení v Americe velmi smíšené reakce. Snímek, který slavnostně otevíral sekci Un Certain Regard na posledním festivalu v Cannes, sice nebyl zakoupen do našich kin, ale v těchto dnech nenápadně vstupuje do české DVD distribuce.
Kariéra režiséra Guse Van Santa je plná tematických, estetických i kvalitativních zvratů, což z něj dělá jednoho z nejnepředvídatelnějších tvůrců současnosti. Jeho zatím poslední snímek Neklid (v originále Restless) je speciální především v tom, jak nezvykle mísí obě dominantní Van Santovy polohy: na jedné straně stojí něžná mainstreamová love story podivínského chlapce Enocha a smrtelně nemocné dívky Annabel, na straně druhé pak autorovy „artové“ tendence a slabost pro bizarní charaktery (hrdina, jenž po ztrátě rodičů obchází pohřby a rozmlouvá s imaginárním přítelem Hiroshim, který je duchem kamikaze pilota z druhé světové války). Van Santovy sklony k sentimentalitě a (sebe)dojímání jsou tu ladně namíchány s chytrými dialogy (občas působícími jako lekce ornitologie) a lehce vychýleným černým humorem s prvky morbidity.
Z filmu NeklidFoto: zdroj: Bontonfilm
Nepřehlédnutelnou devizou snímku jsou – vedle elegantní režie a silného tahu na emoce – především herecké výkony obou představitelů ústředních rolí. Velkým objevem je syn slavného Denise Hoppera, Henry Lee, který v náročné úloze předvádí soustředěný a přitom náležitě rozechvělý výkon. Kreace nastupující mladé hvězdy Mii Wasikowské (např. Jana Eyrová) pak působí bezmála magneticky; je trochu s podivem, že si její charismatická interpretace umírající dívky se zálibou v ptactvu nevysloužila nominaci na Oscara.
Potenciálním problémem Van Santova mimořádně jímavého filmu může být pro někoho způsob, jímž tvůrce zobrazuje Annabelinu nemoc – na pacientku v terminálním stadiu totiž hlavní hrdinka působí ve většině situací možná až nepatřičně svěže. Mučivý rozměr nemoci tu však podléhá funkčnímu režijnímu konceptu, který nemá daleko k poetice magickému realismu. Neklid je v této souvislosti záměrným antipodem výtečného snímku Andrease Dresena Konečná uprostřed cesty (který už brzy vstoupí do našich kin): na člověka trpícího rakovinou nahlíží výsostně únikovým, a přece inspirativním pohledem. Tón Van Santova křehkého díla je navzdory tragickému rozměru ryze útěšný – a přesto dokáže v nejlepších chvílích vzbuzovat hluboké dojetí i neklid zároveň.
Hodnocení: 80 %
