Nudné Srdce bestie Herty Müller

Herta Müller – Srdce bestieFoto: Nakladatelství Academia

Totalita, příroda, zlo. Z těchto slov učinila držitelka Nobelovy ceny Herta Müler páteř svého románu Srdce bestie. Totalita se v knize stává jakýmsi sirupem, který ochucuje veškeré dění i příhody, ačkoli její jméno není nikdy přímo vysloveno.

Příroda představuje nejvýraznější metaforu, protkávající text od začátku do konce. Zlo je nakonec ústředním tématem. Zlo, které smetlo ze světa své opozitum, dobro. 

Srdce bestie je vyprávěno retrospektivně. Začíná vypravěččiným sdělením, které shrnuje princip reflexí všech totalit. „Budeme mlčet, a ztrapníme se, promluvíme, a budou nás mít za blázny.“ Vypravěčka se svým kamarádem Edgarem úspěšně odjeli z totalitního Rumunska do Západního Německa. Jako jediné dvě důležité postavy románu přežívají. Smrt ostatních si s sebou vypravěčka nese jako břímě, na jehož základě vypráví příběh o všepožírajícím zlu totality nejen v Rumunsku. 

První mrtvou je Lola, vypravěččina spolubydlící z vysoké školy, která spáchá sebevraždu. Její smrt spojí dohromady ústřední postavy románu – vypravěčku, Edgara, Kurta a Georga. Všichni pocházejí z německé menšiny a jejich otcové bojovali v jednotkách SS. Jsou tedy a priori nepřáteli režimu. Po dokončení studií se rozprchnou do různých zaměstnání a komunikují spolu především skrze dopisy. 

Hertha MüllerFoto:  Amrei-Marie, Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Srdce bestie se vyznačuje specifickým způsobem vyprávění. Kniha není členěna do kapitol, ale do krátkých fragmentů působících dojmem malých střepů rozbité vázy, které vypravěčka skládá zpět do celku, aniž by se snažila najít pro střepy jejich původní místo. Spíše vytváří vázu novou, vlastní, která svým novým tvarem ukáže, kdo a jak ji rozbil. Nepřekvapí tedy, že v Srdci bestie nenajdeme lineárně plynoucí příběh. Vyprávění se skládá ze záznamů okamžiků, částí příběhů. Roztříštěnost samozřejmě zvýrazňuje expresivitu a naléhavost vyprávění, a podtrhuje tak zásadní sdělení textu – v totalitě neexistuje žádné dobro, ale pouze zlo. 

Alespoň částečné východisko ze slepé uličky života nabízí vypravěčka v návratu k rodinnému rituálu, které v Srdci bestii (ale i v dalších autorčiných knihách) reprezentuje především všudypřítomná metaforika rostlin. Vypravěččin otec nalezl po návratu z válečných řad SS klid duše v zahradnictví, zastrkoval „špatné svědomí do nejtupějších rostlin“. Ona si v rámci budování brnění vůči šedi každodennosti pojmenovává objekty reality podle rozmanitých zástupců flóry. Nádor tak například nazývá ořechem. Herta Müller tímto způsobem ozvláštňuje jazyk románu a činí ho výsostně poetickým. 

Přes všechny nezpochybnitelné kvality románu na mě z jeho stránek doléhá určitá míra přesycení. Česká republika má podobnou zkušenost s komunistickou totalitou, což především znamená, že na naší scéně existuje přetlak románů reflektujících minulý režim. Srdce bestie má jednu společnou vlastnost s těmi horšími texty o komunismu, a to téma. Pojednává o tom, jak je zlo zlé, kolik zla totalita vyprodukuje a jak svou krutostí ničí svobodnou osobnost. Přestože se tedy jedná o knihu vyprávěnou nádherným a barevným jazykem, doléhá na mě otupění. Chybí mi hádanka k rozluštění. Přes svoji formální fragmentárnost je Srdce bestie nesnesitelně, až otravně doslovné ve svém poselství. A to je nudné.
 

Hertha Müllerová: Srdce bestie. Přeložila: Radka Denemarková Mladá fronta. Praha. 2011. 216 stran.