Nymfomanka: Gymnaziální lekce svobodomyslnosti profesora Triera
Nový, více než čtyřhodinový snímek dánského enfant terrible Larse Von Triera Nymfomanka vzbuzuje velká očekávání a jeho první část, uvedená o Vánocích, trhá rekordy návštěvnosti v českých artových kinech. Zásluhu na tom má jak skvělá reklamní kampaň a internetový hype, tak samozřejmě jméno samotného tvůrce, který o sobě ve světě autorského filmu umí skutečně dát vědět a jehož dílo je v souhrnu velice přístupné a populární.
Pro ty, kteří jeho tvorbu sledují bedlivěji, přichází po snímcích Antikrist a Melancholie nejen zásadní stylová změna, ale pravděpodobně také zklamání. Nymfomanka je namísto očekávaného kontroverzního snímku plného nevšedních erotických zážitků pouhou přehlídkou akademického zvládnutí filmového řemesla vysvětlující po lopatě autorovo myšlení, názor a styl.
V osmi kapitolách sledujeme život věčně nadržené Joe, která poznává docela brzo, že potřebuje sex mnohem více, častěji a intenzivněji než ostatní. Ve dvou částech Nymfomanky, z nichž cenzura vystříhala asi hodinu a čtvrt explicitních scén, sledujeme setkání Joe s různými muži a ženami a jejich přístupy k sexualitě. Jednotlivé kapitoly propojuje Joe coby vypravěčka léčící si rány v posteli jednoho neškodného asexuálního knihomola Seligmana, který její avantýry a pocity viny obhajuje pomocí různých literárních a rybářských přirovnání, odkazů a metafor. Lars von Trier při přípravě scénáře evidentně hodně četl – a co četl, to chce sdělit všem. Až divadelně nasnímané rozhovory u čaje snímek nejen propojují, ale bohužel také umrtvují, aby nakonec vyústily do předvídatelné, trochu zbytečné šestákové pointy.
Lars von Trier se ve filmu, promovaném jako kontroverze sama, drží kupodivu velmi při zdi. Na rozdíl od několika vyvolených na festivalech v Berlíně a Cannes se nedozvíme, jak vypadá jeho celistvá vize bez cenzury, ale při už tak masivní stopáži zkráceného snímku lze pochybovat o tom, že by jej hodina a půl umělecké pornografie dokázala osvěžit či zcela změnit. Jeho druhá část navíc místo rozvíjení rozehraného upadá do nudy a repetitivnosti. Za sestříhanou verzí, která běží v kinech po celém světě, si režisér nestojí, nepodílel se na ní, ale s jejím uvedením souhlasí. Možná, že se jedná jen o další z jeho her.
Celý snímek jako by byl obhajobou „trierovství“, jeho vysvětlením. Až bude Lars opět v Cannes vyprávět, jaký choval obdiv k Hitlerovi, máme pochopit, že to nemyslí zle, že jde o ironii, nadsázku, moralitu a podvratnou hru zároveň. Scénář Nymfomanky je vysvětlování, záměrného sebeshazování, upozorňování a polopatického obhajování názorů plný. Je na něm dokonce založený. Slovem záměr lze obhájit i citovou odtažitost celého snímku, kdy se pod kůži hlavní hrdinky nelze dostat. To je zásadní prvek, jímž se film odlišuje od dosavadní Trierovy tvorby, která pracovala s emocemi velmi intenzivně a někdy až lacině. Citový chlad je také jednou z hlavních vlastností Nymfomanky, která lační po prožitku, i když není schopna dosáhnout naplnění.
Trier osciluje jako režisér mezi tvůrcem nápaditým a vykrádajícím se. Film je na jedné straně plný manýr, které jsme viděli mnohokrát, na druhé straně obsahuje i několik vynikajících nápadů. Mezi nejsilnější momenty patří scéna s monologem podvedené manželky, kterou brilantně ztvárnila Uma Thurman, ačkoli působí jak z jiného filmu.
O Nymfomance by se daly psát a vyprávět dlouhé statě. Jenže dílo, které patřilo mezi nejočekávanější filmy nového roku a mělo být kinematografickým milníkem, vyzní jako akademická studie jednoho geniálního režiséra, připomínající naučný film pro studenty gymnázií.
Hodnocení: 70 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
