Oprsklá mediální výchova Black Mirror

Seriál, kde kdosi britskému premiérovi vyhrožuje smrtí unesené šlechtičny, pokud v přímém přenosu neosouloží prase. Tak si Black Mirror pamatuje většina diváků. První díl byl unikátní nejen díky neobvyklé zápletce. Část nazvaná Národní hymna se od všech současných seriálů liší tím, že spíš než epizodě v košatém příběhu nebo zfilmované povídce se podobá rozvyprávěné anekdotě. Brooker rozebírá hypotetickou situaci veřejného vydírání premiéra ve třech částech, popisuje svoji představu chování premiérova kabinetu, veřejnosti a médií. Včetně drobností, jako je interaktivní timeline, kterou ke kauze premiér a prase vystaví na web Daily Telegraph nebo živý blog Guardianu. Čin imaginární osoby, která velmi dobře pochopila fungování médií, dovádí do absurdního konce.

„Pokud jsou technologie droga, a ono to tak vypadá, tak co jsou vedlejší účinky?“ ptá se Brooker. Bývalý recenzent počítačových her, dnes známý mediální kritik o fungování médií ví dost. Je autorem i například na internetu dobře známého videa „generická televizní reportáž“, ve kterém si všímá typických zpravodajských klišé. Další tak dobrou epizodu, jako je Národní hymna, ale zatím nenapsal, ačkoliv u té druhé to bylo těsné.

z epizody Národní hymna|foto: channel4.com

Epizody navzájem propojuje jen motiv černého zrcadla – obrazovky, displeje nebo plátna. Hrdiny části číslo dva jsou lidé, kteří v přesněji neurčené budoucnosti obývají sterilní cely, jejichž stěny jsou zároveň obrazovkami, místo chození do práce šlapou na kolech, sledují u toho na všudypřítomných obrazovkách pořady a reklamy a jejich jediná šance na změnu je dostat se do obdoby soutěže X Factor. V této epizodě zazní kritika společnosti, znecitlivělé vnímáním simulaker natolik, že nechce a ani nepozná nic opravdového. Ta je natolik odzbrojující svojí explicitností, že na televizní obrazovce působí téměř překvapivě.

Ve třetí epizodě z pera Jesseho Armstronga (autora jiné politické satiry The Thick of It) seriál mění úhel pohledu. V jeho zorném poli už není společnost jako celek, ale příběhy jednotlivců, kterým se technologie nepříjemně navezly do života. Třetí díl je o zařízení umožňujícím vyzrát na vynechávající paměť tím, že si jakýkoliv zapomenutý zážitek můžete jednoduše najít a přehrát na obrazovce.

z epizody 15 milionů bodů|foto: channel4.com

Druhá a opět třídílná sezona, kterou Channel 4 odvysílal v březnu 2013, v mírně bizarním stylu připomínajícím kultovní Krajní meze pokračuje- první díl rozebírá možnost díky technologiím alespoň částečně resuscitovat mrtvé. Následující klamně dystopická žánrovka do třicetiminutové stopáže dostává jedním vrzem prvoplánovou kritiku společnosti, ve které masy sebemenší šustnutí natáčejí na mobil, i varování před lidským hyenismem žádajícím absurdně těžké tresty pro odsouzené.

Zpátky ke komplexnímu pohledu na téma simulované reality spoluvytvářené médii se Brooker vrací až v posledním dílu třetí sezony. Animovanou postavičku modrého medvídka její tvůrci posílají do lokálního volebního klání, protože si zesměšňováním politiků vydobyla nebývalou popularitu. Tentokrát právě ústy obscénního média se Brooker naváží do těch, co falešnou realitu vytvářejí a konstruují svět, ve kterém je možné poslat do voleb oprsklé animované zvířátko.

Černé zrcadlo je seriál vysílaný v době, kdy toho o fungování médií víme tolik, že přirovnání k hlídacímu psu demokracie i apel na nutnost hlídat i hlídače zní legračně. Seriál se ani nikterak nesnaží tvářit, že je něco víc než televizní zábava, což je koneckonců profesní oblast, ze které Charlie Brooker vzešel a nikdy neodešel. Přesto je Black Mirror v mnoha ohledech unikátní televizní zábava. Těžko si představit lepší mediální výchovu.