Osmdesát dopisů: minimalismus bez adresáta

21. duben 2011

Z časů, kdy jsem ještě pravidelně chodíval na Famufest - každoroční přehlídku filmů studentů pražské FAMU - si vybavuji krátké snímky dnes sedmatřicetiletého Václava Kadrnky jako osobité útvary, které patřily k těm několika málo titulům vzešlých z katedry režie, u nichž se člověk nestyděl. I proto mě těší, že právě on je podepsán pod formálně nejradikálnějším českým filmem posledních let.

Nadšení ze zrodu - na tuzemské poměry - poměrně výjimečného díla bohužel kazí fakt, že Kadrnkův autobiografický debut se zdaleka nepovedl tak, jak jsem doufal.

Jakkoli si cením autorovy nezdolnosti, s níž svůj projekt vydupal ze země (byl pětkrát odmítnut Fondem na podporu a rozvoj kinematografie!) a odvahy jít proti dramaturgickým i narativním konvencím, nemohu přehlédnout, jak nedůsledně a do určité míry i neohrabaně k naplnění svého minimalistického konceptu přistoupil. Jediný den roku 1987 v životě matky a jejího čtrnáctiletého syna Vaška, během něhož se společně prokousávají komunistickým byrokratickým aparátem, který by jim mohl umožnit vycestovat do zahraničí za postrádaným manželem a otcem, měl být subjektivním dobovým svědectvím i příběhem jakési iniciace, podaným výsostně poetickým jazykem. Především kvůli nedostatečně zvládnuté řemeslné stránce ovšem zůstalo z velké části jen u přání.

02316786.jpeg

Forma, jež záměrně rezignuje na klasické vyprávění a zřetelné motivace postav; styl, zdůrazňující samotný čas, jeho trvání a také ulpívání na všednosti, úmorném trmácení nebo zdánlivě banální detaily - to všechno si žádá hodinářskou preciznost. O té nemůže být v případě Osmdesáti dopisů tak úplně řeč: režie a způsob snímání jsou místy adekvátně citlivé, ale docela často budí dojem nezáměrného ustrnutí a nejistoty (má být kamera důsledně nezúčastněným pozorovatelem nebo se chce věnovat i vnitřnímu rozpoložení hrdinů?); herecké výkony působí ve své tlumenosti spíš křečovitě a amatérsky nežli úsporně a v závěru použitá hudba vyznívá vzhledem ke zvolené estetice zbytečně doslovně. Film nám navzdory několika silným okamžikům nikdy plně neumožní přijmout jeho rytmus, nikdy nás doopravdy neovládne a nepohltí - na to je střihově příliš klopotný a ve výrazu i časování scén nedostatečně homogenní. Naplno se tu ukazuje, jak křehké je kouzlo minimalistických filmů a jaká úskalí může přinést volba oddramatizovaného vyprávění.

Na druhou stranu: nepřekvapuje mě reakce jednoho z německých kritiků, jemuž film na Berlinale evokoval slavná díla Roberta Bressona. Možná se dočkáme i dalších srovnání, hlavně s filmy pracujícími s vyprázdněnou narací (můj oblíbený snímek Gerry Guse Van Santa nebo filmy geniálního maďarského vizionáře Bély Tarra). Z Osmdesáti dopisů je totiž cítit velká poučenost zahraničními „artovými" vzory - především stále vitální rumunskou novou vlnou (viz Puiuovy znamenité filmy Aurora a Smrt pana Lazareska nebo Mungiův skvost 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny odehrávající se rovněž během jediného dne v pekelné šedi dohasínajícího komunismu 80. let) - jenže Kadrnka ve své prvotině zůstává co do preciznosti provedení daleko za nimi. Jeho upřímný, i když poněkud okázale osobní opus selhává v mnohém, co činí tyto filmy výjimečnými: chybí mu jak uhrančivé tempo a formální brilance tak i neuvěřitelně autentické figury (a jejich dialogy), které nám umožňují sledovat tříhodinové rumunské či maďarské opusy se zatajeným dechem. Osmdesát dopisů má jen hodinu a čtvrt, ale už v půlce má člověk chuť jít lepit známky.
Řečeno optikou názvu Kadrnkova solitérského díla: autorské intence a výsledný tvar spolu ve finále moc nekorespondují.

02316738.jpeg

Neříká se mi to úplně lehko, ale navzdory dílčím kvalitám filmu (dobrý výchozí nápad, chytrá práce se zvukem), odvaze a nekompromisnosti tvůrce i sympatiím, které ve mně jeho snímek svou opozicí vůči českému filmovému retro smrádku budí, se mi Kadrnkův debut jeví jako dílo nedotažené a epigonské. Možná v mém zklamání z tohoto filmu sehrála roli příliš velká očekávání, ale spíš tu jde (stejně jako u přeceňovaných Pout) o určitou nechuť nadržovat „jednookým mezi slepými", potřebu nenechat se plně unést kontextem a neochotu měřit dvojím metrem. Na opravdu velký, suverénní film, jehož kvality a osobitost by mohly konkurovat alespoň evropské festivalové špičce, tak česká kinematografie stále čeká. Nicméně: Václav Kadrnka se dostal za posledních deset let asi nejblíž.

Hodnocení: 55%

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.