Outsider Art a Gigantomachie poprvé v Praze
Pražské Muzeum Montanelli a o. s. ABCD (to stojí mj. za nedávnou retrospektivou Adolfa Wölfliho) společně připravily dvě paralelní výstavy, které jsou MuMo k vidění do 21. října. Expozice Outsider Art: sbírka Pavla Konečného a Karel Havlíček: Gigantomachie přitom představují dva mnohdy protikladné pohledy na spontánní, „neprofesionální“ výtvarné umění.
„Sbírka Pavla Konečného a dílo Karla Havlíčka spolu v podstatě moc nesouvisí, ale jsou to takové dva krajní póly spontánního umění (pokud nebudeme používat výraz ‚art brut‘, který už je specifičtější),“ říká jedna z kurátorek výstavy Terezie Zemánková. „To, co je spojuje, je určitá spontaneita tvorby a to, že Karel Havlíček i všichni tvůrci ze sbírky Pavla Konečného byli autodidakti a tvořili mimo aktuální poptávku uměleckého světa."
Karel Havlíček (nar. 1907 v Berlíně) byl doktor práv, tedy intelektuál s velkým kulturním přehledem, který nicméně neměl výtvarné školení. Po válce se rozhodl, že svůj život zasvětí umění a každý večer vytvořil jednu kresbu tužkou. Po komunistickém puči v roce 1948 musel odejít z místa policejního ředitele v Kadani.
„Byl to typický český intelektuál druhé poloviny 20. století, doby komunismu. To jest byl ‚u lopaty‘,“ doplňuje historik Petr Hlaváček. „On si mohl v roce 1948 vybrat, jestli dělat kariéru, tedy vstoupit do KSČ. To odmítl, a lopata byla tou ‚odměnou‘. Jeho dílo je pak odrazem nejen jeho vlastních běsů, ale i toho, co viděl kolem sebe. Je to komentář k českým dějinám od čtyřicátých do konce osmdesátých let.“
Havlíček vytvořil několik tisíc kvaziautomatických kreseb, kombinujících rostlinné, zvířecí a lidské prvky do kompaktního monumentálního objektu. Propojoval vědomé i nevědomé postupy a do svých děl i prostřednictvím jejich názvů zakomponovával osobité metafory politického teroru.
„V roce 1949 napsal o Havlíčkovi Karel Teige text, který předurčil jeho budoucí vnímání, protože Teige ho zařadil do art brut. Havlíček ale potom k rukopisu dopsal poznámku, že on se tak necítí a že tohle zařazení bylo účelové,“ dodává Terezie Zemánková k Havlíčkovu místu ve výtvarném kontextu. „Potom v 60. letech Havlíčka tak trochu adoptovali surrealisté, ale on se vymezoval i vůči tomu, necítil se být surrealistou. Od 90. let pak začal být vystavován v rámci českých i zahraničních výstav art brut.“
Pavel Konečný, bývalý ředitel Národního památkového ústavu v Olomouci a tamního Divadla hudby, buduje svou sbírku od začátku 70. let: „Věnuji se tomu asi čtyřicet roků, ale nesoustavně. Byly to, tak jak to u sběratelů bývá, takové vlny. Jednou vás to popadne a věnujete se jen té sbírce,“ říká Konečný, jehož kolekce kromě děl spadajících do oblasti art brut obsahuje hlavně naivní a lidové umění. „V té sbírce je asi 35 autorů, kteří jsou především z území bývalého Československa, ale v poslední době jsem tu sbírku začal rozšiřovat i o autory z Itálie.“
Všechna díla z jeho sbírky „outsider art“ (ať už jsou to sošky, plastiky, idylické venkovské scenérie, japonská nádraží a vlaky či spiritistické výjevy) spojuje nedotčenost vlivy tzv. vysoké kultury a totální nezištnost tvůrčího záměru, mnohdy hraničící s nutkavou potřebou. Pavel Konečný nesbírá pouze artefakty, je důkladně obeznámen s mnohdy poněkud bizarními příběhy jejich tvůrců, s okolnostmi jejich vzniku, které jsou často stejně zajímavé jako díla samotná.
Výstavy Outsider Art: sbírka Pavla Konečného a Karel Havlíček: Gigantomachie můžete v pražském Muzeu Montanelli vidět do 21. října.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
