Svatba mezi citróny: regulátor kyselosti
Dva roky po zisku Oscara za sociálně laděný snímek Lepší svět se dánská režisérka Susanne Bier a její dvorní scenárista Anders Thomas Jensen vydávají na neprobádanou půdu romantické komedie.
Původní název „Plešatá holička“ (Den skaldede frisør) v sobě obsahuje náznak žánrové antiteze, kterou Jensen proslul jako autor scénářů i jako filmař. Bohužel Svatba mezi citróny zůstává při své zdánlivé proti-romantické revoltě pouze ve fázi náznaků, které čím dál tím více přechází v nekontrolovanou manipulativní křeč.
Východisko je prověřené – stárnoucí holička Ida (Trine Dyrholm), která se zmítá v manželské krizi, cestuje do Itálie na svatbu své dcery. Cestou se seznámí s prošedivělým štramákem Philipem, který se sice tváří jako nejchladnější kakabus na jih od Laponska, ale ve skutečnosti ukrývá hebké nitro životem zklamaného vdovce. Ti dva jsou pro sebe stvoření, i když osud kolem sebe kope a líčí na jejich probouzející se cit různé pasti.
Tahle vápenatá a zatuhlá kostra osvědčeného sentimentálního příběhu se zdá být po většinu filmu něčím, vůči čemu se tvůrci potměšile vymezují. Obsazení Pierce Brosnana do milovnické role se tak jeví být jednou z mála upřímností. Svatba mezi citróny je jinak na oko otevřenější, než bývá zvykem.
Každá z postav zápolí s nějakou vnitřní nejistotou, klíčový je tu motiv rakoviny a poznamenaného hrdinčina těla. Obvyklé žánrové pohlednice se západy slunce a světly na hladině tak střídají zneklidňující výjevy, tuctový svatební patos rozrušují realisticky pojaté scény, v nichž jako by se Bier na moment probrala z milostných mrákot a chtěla do rozvleklého a úmorného ševelení frází propašovat něco tvrdosti života.
Svatba mezi citróny se tak zdánlivě vymyká naivistické odtrženosti od reality, kterou dráždí americké romantické komedie o podzimních láskách. V klíčových momentech neváhá přijít s deziluzí, sladké italské slunce okyseluje severskou rodinnou disharmonií. Problém je, že film neladí celkově – střídání selankových zátišíček se syrovými konflikty ze svatebního ruchu kulhá na obě nohy, postavy jsou na jednu stranu oholené do podoby groteskních schémat, na druhou stranu jsou používány v realisticky vystavěných situacích (kamera je např. dlouze studuje v bezeslovném – a nic neříkajícím – detailu, jejich slovní výlevy jsou didaktické, dlouhé, přitom rozpačitě nic neříkající).
Pokud se zhruba 100 minut zdá, že Svatba mezi citróny je jen režijně i scenáristicky nezvládnutou a nevyrovnanou severskou vzpourou proti růžové limonádě, posledních několik minut staví na hlavu i poslední možné alibi. Ve skutečnosti jsou všechny okázale nadhozené realistické motivy pouze účelově zneužity k tomu, aby nejotřepanější klišé o štěstí působilo ušlechtileji a opravdověji. Romantická naivita je ve skutečnosti to jediné, co film usilovně hájí, byť za cenu jejího chvilkového zpochybňování. Prostě odpudivý midcultový švindl schovaný za otevřenost a nešikovnou režijní manipulaci.
Bier není Trier – pokud dánský bouřlivák dokázal vždy publikum přivést na sám okraj znechucení, zděšení i dojetí a ještě vybraným jedincům dopřát rozkoš z neomalené loutkohry, Jensen a Bier se zmohli jen na mělké pimprlové divadlo, které veškerý svůj omezený kapitál sází na jedinou kartu: že cílového diváka dostane motiv osudových příkoří vymítaných notně vypelichaným a stále stejně tezovitým idolem žen a dívek.
Hodnocení: 30 %
Svatba mezi citróny (Den skaldede frisør)
Susanne Bier, Dánsko/Švédsko/Itálie/Francie, 2012, 112 minut
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
