Triumfální odchod brněnské Reduty
Divadlo Reduta se v rámci brněnského i českého divadelního kontextu obecně vyprofilovalo jako svébytná dramaturgicky i stylově vyhraněná scéna. Od roku 2005, kdy umělecký šéf Petr Štědroň s dramaturgyní Dorou Viceníkovou nastoupili jako garanti jeho provozu, postupně získávali větší respekt nejen odborné veřejnosti. Zejména spolupráce s režisérem Janem Mikuláškem v několika posledních letech jim vynesla řadu cen a nominací. Přesto se stěhují do Prahy do Divadla Na zábradlí.
Historický objekt v centru Brna, který mimo jiné nese přízvisko „první divadelní budova v Evropě“, bezmála dekádu chátrala. Od roku 2000 však prošel rozsáhlou rekonstrukcí a v roce 2005 se do něj opět mohl vrátit divadelní život a navázat na dvěstěpadesátiletou tradici.
Reduta se tak stala po Mahenově činohře a operním Janáčkově divadle třetím subjektem Národního divadla Brno. Už od začátku měl nový tým potřebu formulovat progresivní divadelní jazyk a vymezit se tak vůči ostatním domům brněnského domácího divadla i stereotypům českých jevišť. Zároveň shodou okolností se na Zelném trhu nachází i Husa na provázku, což zejména pohostinskými režiemi Jana Mikuláška, případně Jana Antonína Pitínského v obou divadlech vytváří pozoruhodné napětí.
Srovnání obou scén je zejména brněnskou politickou dialektikou „nevyhnutelné“. Zmatení magistrátní úředníci se domnívají, že obě divadla v podstatě vytváří totéž. Jejich omyl má pouze zcela neopodstatněný základ. Ačkoliv je rok 2005 symbolický pro otevření Reduty a návrat uměleckého šéfa Husy Vladimíra Morávka, nic je spolu nespojuje. Byrokratická logika sahá tak daleko, že je potřeba jednu ze scén na Zelném trhu zrušit, protože dvě experimentální divadla – nedej bože na jednom náměstí – nemají v Brně co dělat.
Reduta měla v mnohém mezi příspěvkovými organizacemi výlučné i výjimečné postavení zároveň. Ze začátku byla koncipována jako dramaturgický koncept. Kromě přípravy projektů pořádala komorní přehlídku Redfest. Repertoár zprvu tvořily inscenace přenesené z Malé scény Mahenova divadla a postupně se přidávaly další, připravované přímo pro prostor. Zvanými režiséry byli kromě Jana Antonína Pitínského např. Jiří Pokorný, Dodo Gombár a později se přidal Daniel Špinar nebo Anna Petrželková. V rámci Reduty fungovala také jakási „off stage“ ve sklepním prostoru. Své pohádkové projekty tam prezentoval režisér a dramaturg Jan Kačena, či se mezi holými cihlami odehrávaly první inscenace divadla Feste.
Díky tomu, že Reduta neměla a nemá pevný herecký soubor, bylo v jejích podmínkách možné vytvářet inscenace svobodněji bez ohledu na svazující provozní náležitosti. K hostům ze souboru Národního divadla mohli režiséři zvát i řadu externistů. Jinak výborní herci, kteří nemohli v Mahenově činohře uplatnit své schopnosti, dostávali v Redutě mnohdy inspirativnější party. Příkladem může být herec Václav Vašák, který se po Korespondenci V+W v Redutě před odchodem do Prahy doslova zabydlel. Vedle činoherních inscenací se v Redutě inscenovala také opera. Pozoruhodným příkladem je Kráska a zvíře Philipa Glasse, kterou režijně nastudoval Rocc.
Zlomový a poněkud paradoxní byl však pro Redutu rok 2010. Jan Antonín Pitínský měl připravovat dlouho očekávaný scénický obraz korespondence Voskovce a Wericha, ale díky nepříznivým zdravotním okolnostem inscenaci převzal Jan Mikulášek. Myslím, že v tomto okamžiku se ustavil široce respektovaný pojem „brněnská Reduta“. Do výrazné dramaturgie vnesl Mikulášek také vyhraněný vizuální a estetický kód. Dramaturgická profilace tak získala i ojedinělou formu.
Během tří posledních sezón se ustálil i okruh hereckých spolupracovníků. Petra Bučková, Gabriela Mikulková, Jiří Kniha, Jan Hájek či Jiří Vyorálek i další se stali Mikuláškovi nejbližšími hereckými partnery. Reduta je v tomto období víc než kdy jindy laboratoří kreativity. Kromě nominací na Ceny Alfréda Radoka za inscenace či divadlo roku získala hostující Tereza Vilišová Cenu Thálie za hlavní roli ve Špinarově Anně Karenině.
Po šesti poměrně úspěšných sezónách (s malými zakopnutími) se trojice přese všechny úspěchy přesunuje z Reduty do pražského Divadla Na zábradlí, kde obhájili svůj koncepční návrh na vedení souboru. Reduta se s fanoušky rozloučila sentimentem nezatěžkanou dekadentní bláznivou jízdou plnou fantazie a bezbřehých inspirací všelijakými podivnostmi Ende gut, alles gut. Po všech chmurných úvahách, politických glosách, humoru a chuti dělat divadlo – příjemné zakončení. Co však bude s budovou Reduty po jejich odchodu je nejasné a stává se spíše předmětem bizarních zákulisních dohadů.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
