Zrození planety opic: Opičí císař
Zatímco z původní Planety opic (1968) se stalo kultovní dílo post-apokalyptické sci-fi, všechny následné pokusy o návrat, útěk či dobytí končily otřesnými nezdary, což platí i pro malátný remake Tima Burtona.
Kam Hollywood nemůže, tam nasadí prequel. Legenda o konci civilizace a nástupu inteligentních lidoopů se vrací v novém kabátě a podobně jako kdysi v 60. letech staví především na ohromení z propracovanosti tvorů, kteří převzali naše žezlo vládců planety.
Samozřejmě, limitující masky střídá pokročilejší digitální technologie, která ale v žádném případě nemusí být zárukou větší přesvědčivosti. Technické dokonalosti bezesporu, ale je to právě až přílišný perfekcionismus, který někdy digitálním tvorům bere oživující kouzlo materiálu a efekt reálného. Režisér Rupert Wyatt se však mohl opřít o silné zázemí studia WETA, které má na pažbě takové zářezy jako trilogii Pán Prstenů, Avatar či poslední verzi King Konga. S posledním jmenovaným má Zrození planety opic mnoho společného. Nejen hrdinu-primáta, ale i zjevnou láskyplnost a péči, která byla jeho tvorbě věnována. Je v tom kus dětinského nadšení, které film dokáže přenést i na diváka. Právě to je jeho největší devíza.
Tvůrci důvtipně přesouvají perspektivu od lidské k opičí. Zatímco lidská komunita se jeví jako hamižná, krutá a malicherná, opičí vůdce Caesar v sobě nese patos humánních vzbouřenců, když své druhy vede ve jménu soucitu a svobody. Dojetí vzbuzuje už tím, že ho laboratorní experimenty připraví o rodinu a z něj samotného udělají psance, tvora s nadměrnou inteligencí, kterého nepřijímají ani lidé, ani opice. Když přijde o bezpečí domova, které mu skýtá jeho experimenty posedlý stvořitel, vědec Will Rodman, musí se Caesar vypořádat s cizotou světa a také s krutostí, která je proti jeho odlišnosti namířena.
Wyattův hrdina je prostě nadaný a citlivý tvor, kterému mnozí ubližují, a on se proti jejich zvůli dokáže vzbouřit. Komplexní postava opičího vůdce pak umožňuje opozici lidí a primátů zjemnit – nejde tu o rozmáchlou vizi konce civilizace, kterou způsobí nepřátelé lidstva, ale o uměřený obraz touhy po svobodě i komorní příběh lásky mezi otcem a synem, mezi stvořitelem a jeho dítětem. Zrození planety opic prostě není epickým akčním sci-fi, ale intimním a překvapivě inteligentním vyprávěním o zrodu nové komunity a blížícím se zániku komunity staré. Nedočkáme se tak epického střetu civilizací, ale spíše elegantního střídání stráží. Odvěké lidské puzení k (romantické) revoltě proti systému je delegováno na digitálního tvora, který uchvacuje přirozeností a autenticitou posla rovnostářské utopie, jež byla v lidském světě zdiskreditována velkými totalitami.
Snímek podepřený fantastickou trikovou stránkou, především co se oživení opičích hrdinů týče, trpí zároveň celou řadou nešvarů. Ať už jsou to logické mezery (spíše propasti) ve scénáři, nebo dílčí formální nedostatky prozrazující, že Rupert Wyatt je ve světě blockbusterů nováčkem. Povrchové škrábance ale nikterak neohrozí nitro, které má Zrození planety opic staromilsky konverzační, založené na postavách a dětinsky fascinované imaginativním potenciálem triků. Uprostřed masivních digitálních exhibic vyhlíží příběh chytrého opičáka Caesara skromně, málem anachronicky. Technické možnosti totiž využívá s pokorou – nikoli k prvoplánovému ohromení, ale k sugestivnímu setkání s nemožným, díky němuž je žánr science fiction stále tak populární.
Hodnocení: 85 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
