Jezídský žal. Kdyby se nemusely starat o děti, bojovaly by proti ISIS

25. duben 2015

(Irák / Erbil / Archa pomoci) - „Bylo by lepší, kdyby nás tehdy zabili, než žít takhle,“ utírá si slzy z černých očí třicetiletá Chalída.

Mezi chladnými zdmi hrubé domovní stavby jsou natažené modré plachty. Prohýbají se pod nánosem sutin a prachu. Sem tam po zemi proběhne šedivá myš. Vlhko a zima zalézá do všech pórů kůže každého, kdo tu žije i toho, kdo toto místo jen navštíví.

Nevlídný prostor obývá pětice jezídek ze Sindžáru. Jen jedna z nich je stále vdaná, těm dalším manžely zabili islamisté z ISIS. „Já vdaná nejsem, ale vím, jaké to je přijít o někoho velmi blízkého. Před mýma očima mi zastřelili milovaného bratra,“ říká Chalída a zase jí při vzpomínce na tu hrůzu vyhrnou z očí slzy. Starší bratr pro ni znamenal všechno. Měl tři práce, aby uživil celou rodinu, kterou miloval.

Nejhezčí ženy měla čekat svoboda. Realita byla jiná

Jak se z obyčejné jezídské rodiny, která žila úplně normální život, stanou nešťastníci, kteří chtějí dnes raději zemřít? Je srpen roku 2014 a do městečka Sindžár se dostávají první informace, že ISIS je nedaleko. Všichni je ale uklidňují: až k vám se nedostanou.

Za pár hodin se ozve první rána. ISIS jsou tady a ostřelují město. Šíří se panika. Auto Chalídina bratra prudce zastavuje před domem. Hlavně rychle! Skáčou do auta a noha rychle sešlápne plyn na maximum.

Daleko ale nedojedou. Cesta je zatarasená a radikálové všechny surově vytahují z auta. Ozve se výstřel a bratr se kácí k zemi. Chalída se vrhá na jeho tělo, ale už je pozdě. Je mrtvý.

Kdyby se nemusely starat o děti, bojovaly by proti ISIS

„Křičela jsem na ně. Nadávala. Chtěla jsem, aby mě zabili taky. Místo toho nás odtáhli na místní úřad. Oddělili ženy od mužů a odešli. Večer se pak vrátili a začali vybírat nejmladší a nejhezčí dívky,“ pokračuje Chalída, která ve tmavěhnědých beztvarých šatech a špinavém šátku vypadá o deset let starší.

Těm vybraným slíbili, že je propustí na svobodu. Realita však byla jiná. Hned ten večer je znásilnili a ty nejhezčí odvlekli s sebou jako dar pro ty nejvýše postavené radikály.

„Ráno přišel jeden z jejich velitelů. Vysoký a hezký muž. Mluvil iráckou arabštinou. Musel být z nedaleka. Rozkázal, aby všechny ženy starší 25 let propustili,“ vzpomíná Chocha, další z obyvatelek nehotového domu. Vystrašeným ženám nezbylo než uprchnout do hor.

Kdyby se nemusely starat o děti, bojovaly by proti ISIS

Dnes všechny shodně tvrdí, že kdyby se nemusely postarat o děti, zůstaly by, aby bojovaly s ISIS. „Nedovedete si představit to utrpení. Neměly jsme dostatek vody ani jídla. Spousta dětí umřelo žízní. Matky je pohřbívaly přímo v horách,“ přidává se Hayat.

V horách jim naštěstí pomohli zachránit životy kurdští separatisté z PKK. Organizace, jejíž hlavním cílem je vytvoření samostatného Kurdistánu. USA je však přidala na seznam teroristických organizací.

Ženy jsou jim dodnes vděčné. Shodně tvrdí, že kdyby se nemusely postarat o děti, zůstaly by, aby s nimi bojovaly proti ISIS. Takhle Chalída jen smutně krčí rameny: „Nemáme žádnou budoucnost. V tomhle domě můžeme zůstat jen do ramadánu (začíná 18. června). A co pak s námi bude?“

Uprchlíci z hotelu. „V bezpečí před ISIS není nikdo...“
autoři: Jarmila Štuková , Lenka Klicperová
Spustit audio

Více o tématu