„Proč nás ISIS tak napadá?” ptá se jezídská rodina. Dnes žije mezi slepicemi a škorpiony

30. duben 2015

Ke staré drůbežárně vede cestička lemovaná odpadky a slepičími výkaly. Na jejím konci parkuje už několik let zrezivělé torzo traktoru. Pod ním se popelí několik opelichaných slepic, nad kterými drží patronát vychrtlý kohout.

Podlouhlý barák by neskýtal pohodlné útočiště ani slepicím, teď jej však musí obývat lidé. Nemají na vybranou. Když sem dorazili začátkem srpna loňského roku ze svého rodného Sindžáru, čekali, že tu zůstanou jen pár dní.

Zanedlouho už to bude rok. A vyhlídky na důstojnější bydlení stále žádné.

Bez jídla a bez vody

Jen člověk vejde dovnitř, cítí okamžitě pach slepičinců a všude kolem poletují hejna obtížného hmyzu. To není zdaleka všechno. Děti trpí alergiemi způsobenými roztoči. Místo se hemží štíry a nezřídka se sem vplazí i nebezpečný had.

Tohle místo teď nahrazuje domovy pro 11 jezídských rodin.„Dostali jsme zprávu, že Da’iš jsou jen tři kilometry od nás. Nestihli jsme si vzít vůbec nic. Některé děti si nestačily nazout ani boty,” emotivně popisuje své zážitky55letá jezídka Chane.

„Seděla jsem na valníku a na sobě držela tři vyděšené děti. Vůbec nic nechápaly. Neměli jsme jídlo ani vodu.”

V létě je ve zdejších končinách vedro k padnutí a putovat několik dní bez vody znamená ohrožení života. Zvláště pro malé děti. To ale nebylo to nejhorší.

Podlouhlý barák by neskýtal pohodlné útočiště ani slepicím, teď jej však musí obývat lidé. Nemají na vybranou

„Šokovalo nás chování arabských sousedů”

ISIS, který velmi svižně postupoval na rychlých terénních autech, je pronásledoval. Nebýt pešmergské hlídky na silnici, určitě by je dostali. Došlo totiž k přestřelce a radikály zaměstnali na chvíli kurdští vojáci. Pod křížovou palbou se jim naštěstí podařilo uniknout.

„Pořád přemýšlím, co je za tím, proč nás tak napadají. Ale jediný důvod je naše víra. Žili jsme skromně. Náš život se v ničem kromě víry nelišil od Iráčanů muslimského nebo křesťanského vyznání,” povzdechne si středoškolský učitel Wahab, hlava celé zdejší komunity.

Velmi ho šokovalo chování sousedů, s nimiž předtím neměli žádné problémy.„Arabové z okolí se začali přidávat k Da’iš. Začali zatýkat své známé a odvádět jezídské ženy do otroctví. Už o nich nemáme žádné zprávy,” dodává.

Do školy už 17letá jezídka nechodí

17letá Bušra vytahuje z kufru, kam se vejde celý majetek rodiny, certifikát opravňující přihlásit se k maturitě. To bylo to jediné, co si s sebou stihla vzít. V naivní představě, že bude dál studovat.

Do školy stále nechodí. Je příliš daleko. Drůbežárna stojí na kraji Erbilu, pěšky se tam dostat nedá a na dopravu nemají peníze.

Podlouhlý barák by neskýtal pohodlné útočiště ani slepicím, teď jej však musí obývat lidé. Nemají na vybranou
autoři: Jarmila Štuková , Lenka Klicperová
Spustit audio

Více o tématu