Alternativní medicínu po revoluci provozoval dělník i elektrikář. Je to ale dnes jinak?
Křenová placka na zápal plic? Tibetské česnekové kapky na vysoký tlak? Anebo živá a mrtvá voda na bolavé tělo? Už první měsíce po revoluci se začaly plnit čekárny přírodních léčitelů. Komise pro alternativní medicínu fungovala začátkem 90. let za úřadu ministra zdravotnictví České republiky Martina Bojara.
Zatímco před rokem 1989 nabízeli lidoví léčitelé své služby v ilegalitě, po revoluci se otevřela možnost poskytovat dosud vetované léčebné metody prakticky každému.
Rostoucí popularita lidového léčitelství také představovala řadu příležitostí pro ziskuchtivce a podvodníky. Právě to byl jeden z důvodů, proč se rozmachem léčitelství začaly zabývat i oficiální orgány.
Stránky časopisů se brzy začaly plnit reklamou na zázračné tabletky z pralesních liján, kombuchové nápoje či různé čistící bylinné směsi. Pulty knihkupectví zavalily makrobiotické kuchařky a příručky s návody na vlastní diagnostiku a sebeléčbu.
Už v listopadu 1990 se na Slovensku konalo první symposium alternativní medicíny. Tradiční bylinkářství, čínská medicína nebo bioterapie lákaly lidi všeho věku i profesí. Část propagátorů alternativní medicíny pocházela z lékařského prostředí. Jiní k léčitelské profesi přešli ze zcela jiných oborů. Výjimku nepředstavovali například ani bývalí opraváři nebo elektrikáři.
Už na začátku 90. byla na Ministerstvu zdravotnictví České Republiky zřízena komise pro alternativní medicínu, která si kladla za cíl vypracovat závazný systém kvalifikace a pravidel pro léčitele. Následný návrh zákona o asociaci odborných léčitelů, která by fungovala obdobně, jako lékařská komora, se ale nakonec nepodařilo prosadit.
Po přelomu milénia začal zájem o alternativní medicínu částečně opadat. V roce 2000 také došlo ke schválení nové legislativy, která už neumožňovala poskytování služeb léčitelů jako živnosti. Řada tehdejších průkopníků homeopatie, akupunktury nebo celostní medicíny však v oblasti alternativní medicíny působí dodnes.
