Bizarní politický trend 90. let: Hladovkou proti komunistům, kriminalitě i cizí hladovce
Hladovky se staly zvláštním fenoménem veřejného života devadesátých let. Jako první s nimi začali vězni - na konci roku 1989 jich v několika věznicích po celé republice stávkovaly tisíce a požadovali všeobecnou amnestii. Ještě v roce 1995 drželo v českých věznicích hladovku 163 obviněných a 83 odsouzených.
Asi nejznámějším hladovkářem byl bývalý disident Miroslav Mareček, který se hladovkou domáhal přísného potrestání zločinů komunistického režimu. Zaujal média a o přerušení hladovky ho žádal dokonce prezident Václav Havel.
Mareček hladověl z různých důvodů ještě několikrát, jednou až 90 dnů, splnění svých požadavků se však nedomohl.
Pozornost věnovaná Marečkovi vyvolala jak podporu v podobě solidární akce členů takzvané Transnacionální radikální strany, tak nezvyklou „antihladovku“ Jany Blažkové. Ta odmítala jíst s požadavkem, aby Mareček ukončil svou hladovku.
Augustin Navrátil z Lutopecen na Kroměřížsku držel v roce 1995 sedmidenní hladovku za navrácení církevního majetku.
Přímo v budově parlamentu držel roku 1991 po několik dní hladovku Miroslav Ransdorf. Spolu s tehdejším předsedou KSČM Jiřím Svobodou tak protestovali proti označení komunismu za hnutí, směřující k potlačení práv a svobod občanů.
Zmínku si zaslouží i přednosta bruntálské nemocnici Alois Matušů, který roku 1998 držel sedm dní hladovku na protest proti jejímu zrušení. Téhož roku se ke stejnému prostředku uchýlili také rodiče dětí z jedné školky na Praze 10, které hrozilo zrušení.
Bizarní byla hladovka republikána Josefa Krejsy. Ten hladověl na protest proti růstu kriminality v severních Čechách.
Kuriózních případů hladovky bylo v devadesátých letech skutečně nemálo. V roce 1995 hrozili protestní hladovkou proti Potravinářskému veletrhu v Litoměřicích členové Ligy proti obezitě a obžerství.