Víte, co byla tzv. malá restituce?

23. květen 2016

Na počátku 90. let vlastnil stát 98 % veškerého majetku. Hned v roce 1990 přijalo Federální shromáždění zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, takzvaný malý restituční zákon. Ten odstartoval dlouhý, a někdy i nekonečný proces navracení nemovitostí, které přešly po únoru 1948 do rukou státu.

V malé restituci se původním majitelům vrátily hlavně malé a střední rodinné podniky a provozovny vyvlastněné koncem 50 let. Jednalo se zhruba o 100 tisíc nemovitostí jako hotely, restaurace, obchody, dílny, strojní mlýny nebo pily. V první vlně se vracel majetek za zhruba 120 miliard korun. Nemovitosti za dalších 900 miliard přešly do velké restituce.

Čtěte také

Během roku 1991 přibyly další právní normy. Patřil sem zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o půdě. Na jejich základě se vracely mimo jiné desítky hradů a zámků. Právě restituce šlechtického majetku často představovaly tvrdý oříšek.

Nad restitucí šlechtického majetku se permanentně vznášela hrozba prolomení Benešových dekretů, podle nichž byl mimo jiné zkonfiskován majetek Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Jenže ne vždy se dalo lehce určit, zda se v poválečných letech konfiskovalo oprávněně.

Nakonec v restitucích uspěli především ti, o jejichž „češství“ se nedalo pochybovat: Lobkowiczové, orlická větev Schwarzenbergů, Colloredo-Mansfeldové (Dobříš), Kolowratové, část rodu Kinských (např. hrad Kost) nebo potomci rodu Sternbergů (Český Šternberk).

Český Šternberk, fotografie Josefa Václava Sládka

Po listopadu 1989 se také ve vládě otevřela otázka restitucí církevního majetku. Tu provázel třeba spor o to, zda klíč od chrámu sv. Víta patří arcibiskupovi nebo prezidentovi. Konečné, a vskutku šalamounské řešení padlo o dekádu později: o katedrálu se budou starat stát a církev společně.

autor: kult
Spustit audio