Madeleine Albrightová, bývalá ministryně zahraničních věcí USA

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Dobrý den. Moc mě těší.

Vít POHANKA:
My si dnes budeme povídat hlavně o vaší nové knize Pražská zima a soustředíme se na vaše vzpomínky na dětství prožité z velké části za války. Já se vás ale nejdřív zeptám na něco úplně jiného a možná vás tím trošku překvapím. Máte ráda Boba Dylana?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ano mám a jsem hrozně ráda, protože budeme mít tu medaili spolu, on bude mluvit a já budu zpívat.

Vít POHANKA:
Vy už jste mi vlastně vzala tak trošku vítr z plachet, protože jsem chtěl říct, že právě Bob Dylan bude zanedlouho stát vedle vás až budete přebírat nejvyšší civilní vyznamenání ve Spojených státech, prezidentskou medaili svobody. Já vám blahopřeji a zeptám se, jaký je to pocit?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Je to báječnej pocit, protože vím, že je to důležitý a prezident Obama je jeden člověk, kterýho já si opravdu vážím, tak to, že on tohle dělá, mně dělá ještě větší radost a právě proto, že jsem hrozně ráda, že jsem něco mohla udělat pro tuhle zem, která nás sem přivítala po době, když komunisti převzali Československo.

Vít POHANKA:
Řekněte mi, jak se člověk dozví, že dostane prezidentskou medaili svobody?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
To, co se stane, je, že oni aspoň zavolaj jeden den předtím, aby trošku člověk nebyl úplně překvapenej a zeptali se mě, jestli bych to vzala tu medaili. Já jsem říkala: "Ovšem že jo," a teď na to čekáme, až to bude. Já myslím, že to bude předaný nějak koncem tohohle měsíce.

Vít POHANKA:
Kromě vás je jediným vyznamenaným českého původu nebo v tomto případě Čechem Václav Havel. Vy máte samozřejmě české kořeny. Můžeme to brát nebo berete to vy osobně tak trošku jako i třeba vyznamenání vaší zkušenosti, vašich českých kořenů, kterými jste mohla přispět americké společnosti?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Já doufám a myslím, že jo, protože já bych nebyla mnou, kdyby všecky ty kořeny nebyly dohromady, a to je opravdu to, co jsem se já naučila z toho, co se stalo v Československu v době po válce a v čase války a já myslím, že to, co ..., nevím vlastně úplně, proč mi tohle dávaj, ale myslím, že to bylo hlavně pro moji práci a moje práce opravdu byla diktovaná tím, kdo jsem.

Vít POHANKA:
Přejděme teď k vaší knize, já ji mám skoro před sebou a na jejím přebalu je velmi pěkná, velmi působivá fotografie usmívajícího se malého děvčátka v kabátku. V ruce má panenku a stojí před nějakým vchodem. Já se zeptám, kdo to je na té fotografii a kde byla ta fotografie pořízená?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ta fotografie je Madlenky, to jsem já, když mi bylo tak 3, 4, byli jsme vlastně už v Londýně a to byla, to byl vchod do takovýho velkýho bytový, kde bydleli všemožný emigranti v čase války, to bylo na /nesrozumitelné/ v Londýně. Teď je to opravdu taková exkluzivní část Londýna, ale tam to nebylo v tý době. Tam vlastně byli v tý době jenom všelimožný emigrantský rodiny a pamatuji si například Prokop Drtina tam bydlel a jiný takový důležitější lidi.

Vít POHANKA:
Takže to nebyla taková imigrantská ubytovna, kde byste strádali třeba chudobou a podobně?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ne, to ne, ale právě bydleli jsme v opravdu moc malým takovým bytě a bylo to v čase, když bombardovali Londýn, v tom Blitz a vždycky v noci jsme šli do sklepa, kde byl /nesrozumitelné/ a můj otec vždycky říkával, že kdyby nějak bomba na ten dům spadla, tak bysme stejně umřeli, protože tam byly všelimožný roury s teplou vodou a taky s plynem.

Vít POHANKA:
Řekněte, bála jste se jako dítě, když byl bombardovaný Londýn, zažívala jste to tak, že byste se bála, nebo děti mají obvykle takový dar, že i v těžké situaci si dokážou najít něco hezkého?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Pravda je, já jsem se nebála, a to právě, já jsem vlastně neznala nic jiného, vždycky chodívali jsme tam každej večer, tam bylo plno lidí a já myslím, že jsem se z toho nebála a jenom pak potom, když lidi o tom povídaj, tak si myslím, že bych se měla bát, ale nebála jsem se. A to, co taky se udělalo, oni udělali nějakej film, dělal to Červenej kříž o malý holčičce, která je emigrantka, tak to jsem hrála já.

Vít POHANKA:
Vy jste hrála ve filmu, to se přiznám, to jsem, to snad ani neproběhlo nikde?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ano. Myslím, že ne a nemůžu to najít, ale pamatuji si na to, jaká jsem byla herečka.

Vít POHANKA:
A jaká jste byla herečka?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Moc dobrá herečka. Dali mi takovej růžovej trpaslík za to, že jsem tohle udělala.

Vít POHANKA:
A jak se to natáčelo, jaké jsou na to vaše vzpomínky, jak vy jste se k tomu dostala?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
To potřebovali nějaký malý dítě, můj otec pracoval pro BBC a oni chtěli ukázat, co se vlastně děje s malýma dětma v čase války a bombardování a nějak nabídl mě můj otec a pamatuju se, že jsem tam chodívala vždycky, seděli jsme tak jako v bomb shelter, ale pravda je, že jsme opravdu tak seděli.

Vít POHANKA:
Cítila jste tu válku jako velké strádání v Británii?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Jo, opravdu. My jsme pak se vystěhovali z Londýna a bydleli jsme v takovým malým městě WaltononThames a tam jsem taky chodila, chodila do školy, můj otec mě vždycky tam vzal, když on pak jel vlakem do Londýna a já myslím, pravda je, když člověk nezná nic jinýho, tak tohle jsem viděla, mně se zdálo, že Britové byli opravdu moc ..., dobře to snášeli, oni byli takový lidi, který byly takový opravdu docela takový skromný a myslím, že byli moc hodný a tak dále, ale to byl normální život. Jedinou věc, co si pamatuji, je, že v tý době prodávali takový velikánský stoly, který říkávali, že když to člověk má v domě a bomba by spadla na dům, že člověk by byl zachráněnej, tak lidi měli tyhle stoly, pod tím jsme vlastně spadli a jedli jsme na tom a tak dále, ale Britové byli opravdu moc hodný na nás všechny.

Vít POHANKA:
Za války byl samozřejmě všeho nedostatek, jak jste jako rodina vycházeli? Mám teď na mysli jídlo, ošacení, měli jste třeba zeleninu, ovoce? Pokud ano, jak často?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Za prvý byly takový knihy s kuponama, člověk si kupoval věci na kuponky, ale my jsme taky měli zahradu, kde jsme měli všechnu možnou zeleninu a taky kuřata a jednu věc, na co si opravdu pamatuju, je, že maminka mně řekla, abych dala vodu kuřatům, tak já jsem vzala láhev z mlíka a naplnila jsem je a nechala jsem tu lahev tam, aby se oni napili a když se mě maminka zeptala: "Jak si myslíš, že oni můžou tuhle vodu vypít?" Já jsem řekla: "Mají dlouhý krky."

Vít POHANKA:
Váš tatínek pracoval, jak je všeobecně známo, v exilové vládě, mimo jiné měl na starosti české vysílání BBC, jak jste zmínila. Jak vypadal váš každodenní život? Tatínek jezdil každý den do práce, večer se vracel. Co třeba dělala maminka přes den?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
No, náš život byl docela normální, protože my jsme vždycky, tatínek šel pěšky, já jsem jela na svým kole vedle něho, on mě nechal ve škole, pak jel vlakem a vrátil se a maminka byla doma, protože v 42. roce se mi narodila malá sestra, tak ona byla s ní, a taky jsme bydleli s nějakýma jinýma lidma z /nesrozumitelné/, takže ty maminky byly dohromady a pak večer, když otec přijel, on byl takový /nesrozumitelné/, ten, který dával, chodil po tom městě, aby lidi měli ty temný záclony a tak dále, aby lidi dávali pozor, aby nebylo světlo. A to, co bylo v neděli, všelimožný ty jiný Češi přijeli k nám, tam měli setkání, bavili se, chodili po zahradě, hráli mariáš a bavili se, já nevím, o čem se bavili, ale asi se bavili o tom, co budou dělat, až se vrátěj.

Vít POHANKA:
Člověk má na to dětství vždycky trošku zidealizované vzpomínky, obvykle i ty lidštější než jaká byla zkušenost. Jak, když se ohlídnete, se na to dětství díváte vy, sházelo vám něco?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Je to divný tohle říct, ale nesházelo, protože já jsem vůbec nevěděla o tom, neznala jsem moje dědečky a babičku a to, co najednou, když jsem tuhle knížku psala, tak jsem najednou bylo úplně vidět, že já jsem nikdy nikomu neřekla babičko a dědečku. To moje děti, protože já jsem babička, tyhle slova znaj, ale já jsem to nikdy neznala, tak já jsem měla svoji rodina okolo sebe, maminku a tatínku a teď tu malou sestru. Taky jsme tam měli jednu sestřenici a pak jsem tam měla strejčka a tetu a ty její děti a tak dále, tak já jsem neměla takovej pocit něco, že jsme něco neměli, protože to, co moji rodiče uměli udělat, to je to, co bylo abnormální, najednou bylo normální a měli jsme takovej docela normální život jenom, že najednou vždycky každej večer jsme museli být pod tím stolem a věděli jsme, že jsou bomby.

Vít POHANKA:
My se k vaší širší rodině ještě dostaneme. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, hostem je Madeleine Albrightová, první žena ve funkci americké ministryně zahraničí a zanedlouho také nositelka nejvyššího civilního vyznamenání ve Spojených státech Prezidentské medaile svobody. Pojďme teď k vašem židovským kořenům. Vaši rodiče byli židovského původu, oba konvertovali na katolickou víru a vás nechali pokřtít. Sama jste se to ale dozvěděla až mnohem později, vlastně v době, kdy jste se měla stát ministryní zahraničí. Čím si vysvětlujete, že vám to rodiče neřekli?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Pravda je, že já nevím, protože oni oba byli mrtví před tím, co jsem já tohle, co to lidi mi o tom napsali a pravda je, že já si tohle myslím, že to bylo pro ně hrozně smutný, když se vrátili po válce zpátky do Československa a všechny rodiče a tak dále byli mrtví, pak jeli do Jugoslávie a pak přijeli do Ameriky, kde můj otec se zeptal o politickej azyl a jeli jsme do Denveru a já myslím, že opravdu chtěli začít novej život, že to bylo pro ně hrozně smutný a že nenašli důvod, proč by nám to všem všecko popsali. Pravda je, že nám popisovali plno o tom, jaký bylo Československo mezi války, jaký vlastně byli jejich rodiče, co dělali, tak já, a já myslím, že jedinej důvod, proč si myslím, že opravdu nás nechtěli, abysme z toho byli tak hrozně smutný jako oni byli.

Vít POHANKA:
Jak jste se o tom vlastně dozvídala?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
No, to vlastně bylo v 97. roku. Tak to bylo právě v době, kdy se mě ptali po všelimožný otázky od advokátů, když člověk je připravenej na to mít novou pozici Secretary of State a já jsem řekla jim, oni se mě ptali: "Jsou nějaký věci o vás, co bysme, co jsme se vás neptali, co bysme měli vědět?" A já jsem řekla: "Je to úplně možný, že já jsem židovského původu." A oni řekli: "Co by to vadilo, náš prezident není antisemistický." Tak pak to, co se stalo, je, že nějaký žurnalisti zajímalo, kdo jsem vlastně, chtěli udělat takovej profil a byl jeden žurnalista z Washington Post, kterýmu jsme dali jména nějakých lidí i v České republice a také v Jugoslávii a v Srbsku a tak dále a on pak najednou, člověk nemůže mluvit s žurnalistami mezi tou dobou, co je jmenovanej a pak tu pozici opravdu dostane. Tak první den, co jsem byla Secretary of State, on najednou tam přišel s dokumentama o tom ukázat, kolik lidí z mojí rodiny vlastně umřeli v holocaustu a úplně jsem z toho byla rozdrcená, protože já jsem mluvila s mojima dětma o tom, že je to možný, že jsme byli židovského původu, a to bylo v čase Vánoc a tak dále, a tak jsme o tom všem mluvili, ale tohle bylo něco úplně jinýho a hroznýho a hlavně to, co bylo těžký, já jsem právě začala tu moji práci, první době, co ženská měla takovou pozici jako Secretary of State, tak jsem neměla, vůbec musela jsem pracovat, tak jsem se zeptala mojí sestře a bratra, aby jeli do České republiky, aby začali tohle se všecko na to dívat, na ty fakta a oni se seznámili z Tomášem Krausem z židovské komunity tam a on jim pomohl, jeli do Kostelce, teď se to jmenuje Letohrad.

Vít POHANKA:
Kostelec se jmenuje.

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Kostelec je ještě Kostelec. A taky pak já jsem jela do Prahy v létě 97., protože byl vlastně ten NATO, jsme přivzali Českou republiku do NATO, tak jsem mohla jít pak na ten židovský hřbitov a Pinkas Synagogue a tak dále, pak jsem taky jela do Terezína, pak jsme pomalu dávali všecky ty fakta, fakty dohromady.

Vít POHANKA:
Vy jste měla dvě sestřenice a jejich osud je spjatý mimo jiné s pověstnými vlaky Nicolase Wintona, jednu z nich zachránil, druhá nenastoupila. Můžete přiblížit okolnosti toho tragického rozhodnutí?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
To, co je, za prvé, já jsem dobře znala tu Dášu, která byla s náma v Londýně.

Vít POHANKA:
A ta nastoupila?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ta nastoupila. A ona chodila tam do školy a pak se s náma vrátila do Prahy a někdy za náma přijela do Bělehradu. Ale neviděla jsem moc jinýho o ní a nikdy nikdo neřekl o tom židovským původu. Ale to, co se stalo a Dáša, já jsem právě ji viděla, ona smutně teď umřela teď v létě, ale předtím jsme se několikrát o tomhle bavily, ona ze začátku říkávala, že když s ní mluvil ten Michael /nesrozumitelné/ z Washington Post, že se její rodiče, což byla moje teta a strejček, se rozhodli neposlat tu Milenu, protože byla malá, Dáše bylo tak 11 a Mileně bylo 7 nebo tak nějak a že se rozhodli, že byla moc, že měla nějak rozbitou ruku, tak ji neposlali. Tedy jsem s ní mluvila, tak ona řekla ne, že to vlastně bylo, protože si mysleli, že byla moc malá a pak Dáša se hrozně zlobila, když na ten, když do toho vlaku vstoupila, protože tam byly ještě mladší děti a ona teď v poslední době řekla, že by nikdy, že to je jedna věc, na kterou nikdy nemohla zapomenout, že vlastně ti rodiče a to v tom byla ta hrozná ironie, že ti rodiče nechtěli tu Milenu poslat, protože byla malá a chtěli jí opatřit, aby všecko bylo v pořádku, a pak nakonec ona hlavně byla poslaná na začátku do Terezínu a pak do Auschwitz.

Vít POHANKA:
Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je Madeleine Albrightová, nejvlivnější žena českého původu ve Spojených státech, bývalá šéfka americké diplomacie. Vy se ve vaší knize zmiňujete, že se dědeček z otcovy strany psal ještě Körbel a že vaše rodina pocházela z německy mluvících oblastí RakouskaUherska. Vaši rodiče byli silní čeští vlastenci, zmínili jsme samozřejmě židovské kořeny. Řekněte, cítíte se být spíše Češkou nebo Středoevropankou, která nakonec v mladém věku zakotvila ve Spojených státech?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Víte co, já jsem se vždycky ptala mojich rodičů, jestli jsem Češka nebo Slovenska a oni mi řekli: "Ty jseš československá." A protože oni opravdu vyrostli v tý době, když byli patrioty Československa a mysleli si, že to je zlatá doba tý malý země, že to je dobrý, že byli spojený a vždycky jsem slyšela o tom, jak to bylo báječný. Já se cejtím jako, je to trošku komplikovaný, jak se cejtím, já jsem rozená Češka a opravdu vychovaná jako Američanka a cejtím se jako někdo, kdo je rozenej v Evropě, tak vždycky, když mluvím s Evropanama, tak já řeknu: "Já jsem jako vy, ale jsem byla vychovaná v Americe." A tak jsem takovej všelimožný věci, jsem někdo, kdo vyrostl jako katolík, stal se protestantem, pak jsem našla, že jsem židovskýho původu, narodila jsem se v Československu, byla jsem v Anglii v čase války, jsem Američanka, jsem babička, jsem maminka a tak jsem všelimožný věci.

Vít POHANKA:
Máte rodinu samozřejmě a máte vnuky a vnučky. Četla jsem jim třeba někdy česky?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Ne, ale koupím, víte co, já jsem, začla jsem jim číst Broučky, protože to se mi líbilo a vždycky, když tam jsem, tak něco koupím, mám všelimožný loutky a já mám takový loutkový divadlo a hlavně jsem chtěla trošku víc vědět o tom Vodníku. Tak jsem koupila všelimožný knihy o tom, abych věděla, co ten Vodník dělal a mluvíme o tom a moje děti, my jsme tam všichni byli dohromady, ještě jsem tam nebyla s vnoučkama, ale to ještě uděláme, a to, co je opravdu, aby lidi věděli, jak jsme úplně umíchaný a míchaný všelimožnýma věcma, jedna moje rodina vlastně ta moje nejmladší dcera je vdaná Židovi a ty malý vnoučci jsou židovský, tak teď, když jsme všichni byli dohromady, tak byl /nesrozumitelné/ a oni začali zpívat český vánoční koledy, tak jsme ježížku panáčku jsme zpívali těm /nesrozumitelné/.

Vít POHANKA:
Vy jste zmínila konkrétně třeba Broučky. Starší české pohádky nejsou právě to, co bychom dnes nazvali politicky korektní. Nemáte s tím jako Američanka ...

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
To máte úplně pravdu, protože já jsem koupila překlad těch Broučků a dala jsem to mojím dcerám, aby to četly a oni řekly ono je to hrozně /nesrozumitelné/, to jenom ty kluci tam jezděj a pijou tu, to víno z toho a ty holky seděj doma, tak ono se jim to nelíbí, to máte úplně pravdu.

Vít POHANKA:
Na podobnou notu, vy jste vyrůstala a dospívala v Americe padesátých let, ve společnosti, která přece jenom k ženám nebyla tak vstřícná jako je dnešní Amerika. Já jsem slyšel krásnou historku, co říkala vaše tuším vnučka o tom, co je zajímavého na tom, že jste byla ministryní zahraničí vlastně?

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Tak to je moje ta nejmladší, když jí bylo 7 teď před 2 lety, ona řekla co je na tom tak zajímavý, že babička Madeleine byla Secretary of State, jenom holky jsou Secretary of State, což je opravdu zajímavý a to, co je opravdu, člověk by to nikdy nevěřil, ale /nesrozumitelné/, byla studentkou mýho otce a ona psala svoji dizertaci o československý armádě tak, to, co je zajímavý, že vlastně můj otec, československej diplomat, emigrant pomohl vychovat dvě americký ženský Secretary of State.

Vít POHANKA:
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Na dotazy odpovídala Madeleine Albrightová. Já vám mockrát děkuji za váš čas a budeme se těšit na vydání vaší knihy v češtině.

Madeleine ALBRIGHTOVÁ, bývalá ministryně zahraničí USA:
Děkuju mockrát a myslím, že to přijde trošku pozdějc, bude to česky napsaný. Doufám, že se to bude jmenovat Pražská zima, ale nevím, oni to trošku tak mění, ale těším se, že přijedu.

Jiří CHUM, moderátor:
Dvacet minut Radiožurnálu natočil zpravodaj ve Spojených státech Vít Pohanka. Reprízu si můžete poslechnout 10 minut po půlnoci anebo na webu www.radiozurnal.cz.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, a. s. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu.

Tento rozhovor musel být z časových důvodů předtočen, proto tentokrát bohužel není možné odpovídat na otázky zaslané během vysílání. Děkujeme za pochopení.