Václav Bělohradský, filosof

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi se zúčastnili prezident Václav Klaus a kromě jiného ve svém projevu, pane Bělohradský, řekl následující, cituji: "O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu." Jak vy vnímáte to, že se prezident České republiky tak silně odkazuje k legendě sv. Václava?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Především co ta legenda znamená. Tak ještě ze svých školních let si pamatuju ten příběh o 300 volech, že sv. Václav, tedy kníže Václav do Německa vyváděl, vyvážel 300 volů na znamení poddanosti německému, tedy Německu, že on vlastně měl koncepci, že české království patří do širších souvislostí politických, byl poddaným vlastně německého krále a jeho bratr ho zabil kvůli tomu, že chtěl bojovat s tím Německem, takže co je to vlastně svatováclavská ... Jistě si vzpomínáte, že za protektorátu svatováclavská tradice byla používána právě jako symbol spolupráce s Němci. A naši spisovatelé kolaborantští dostávali takzvanou Svatováclavskou orlici, dostávali cenu, takže je to velmi rozporná tradice. A vůbec nazývat svatováclavskou tradici tradicí je taky samo o sobě rozporné, protože u nás trvá teprve 11 let, jestli se nemýlím, je to jakási reakce na rozpad Československa. Takže právě svatováclavská tradice je příklad toho, co není tradice, co je uměle zkonstruovaná, jakási uměle zkonstruovaná ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Moc se omlouvám, ale za ta všechna staletí, vy jste přesvědčen, pane Bělohradský, že nic takového jako tradice či odkaz vůbec té historické osoby, která nakonec je vtělena do figury sv. Václava, nic takového nebylo?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
No, tak musíte uvažovat, jaký jskou, jaké je použití těch mýtů. Každá doba, každá epocha má své využití nějakého mýtu. Svatý Václav nic není sám o sobě. On je součástí nějakého příběhu, kolem kterého se konstitují národy. Náš moderní československý stát se nekonstituoval kolem svatováclavské legendy, konstituoval se jinak. Naopak svatováclavská tradice byla používána za protektorátu proti samostatnému Československu. Takže naše státní tradice nemůžeme říct, že nějak navazuje, nebo že je nějak přímo vázána na svatováclavskou tradici tak jako naopak třeba uherská tradice, uherského státu je přímo svázána se svatoštěpánskou korunou, u nás to tak není. Je to velká legenda, která jistě sehrála nějakou roli v našich dějinách, ale nic jiného to neznamená, je to konstrukce určitá, ano, je to konstrukce.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Na druhou stranu kdybychom tedy vzali za bernou minci to, co říkáte, pane profesore, tak bychom také mohli celkem rychle skončit u toho, že se budeme bavit o ne mnohasetleté tradici nějakého státního útvaru na našem území, ale prostě o nějaké 20leté tradici.

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
No, tak samozřejmě, tak otázka, do jaké míry je Česko dědicem tradice české státnosti, je složitá. Tak co je to vůbec národ? Musíme snad začít, co je to národ. Tak národ se liší od etnických uskupení tím, že to, co nás spojuje, není blízkost nebo podobnost, ať už etnická nebo způsobem života, ale spojená s kulturním modelem, nějaká společná kulturní referend, nějaká společná kulturní identita, kterou jsme si vytvořili. Každý národ si musí vytvořit svý dějiny, tak jak obrovskou roli sehrál Palacký a jeho konstrukce v našich dějinách, tak jsme dědici husitů, nebo nejsme, že ano? Nedávno Vladimír Kučera tomu věnoval Historie.cz, co to znamená být dědici husitů? By se řeklo, že nejsme dědici husitů, když katolická církev dneska má většinu, ale v nějakém smyslu jistě ten husitský mýtus odbojného národa, který měl pravdu proti celé Evropě, sehrál v Palackého protestantské koncepci nějakou roli, navazuje na ni Masaryk, a tak vzniká Československo.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Moc se omlouvám, jenom taková vsuvka, potřebuje vůbec národ, v tomto případě tedy dejme tomu český národ takové konstrukce, vy to nazýváte konstrukcemi jako je svatováclavská legenda nebo tedy ten mýtus o husitech?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
No, tak samozřejmě, že ano, protože ten národ se musí vytvořit na základě nějakého kulturního modelu. To, že na všech náměstích jsou sochy nějakých hrdinů, které jsou tedy vzaty z rukopisů, které byly falešné, to nehraje žádnou roli. Je zapotřebí vykonstruovat nějakou kulturní, například jsou černé díry v naší historii, tak je třeba je vyplnit, a na to se pracuje desetiletí, století se pracuje na tom, než se vyplní, než se vytvoří dějiny nějakého národa, třeba Norsko, Estonsko, ale třeba i Finsko, to jsou všecko národy, Itálie, že jo, která musela přepsat své dějiny, aby byla národem, protože předtím to byly 2 velká království, teda 1 velké království Neapol a Sicílie a pak spouty těch městských zemí. Národy jsou umělá konstrukce tak, která vzniká tak, že je zkonstruujeme kulturně a je to, řekněme, moderní národy jsou tak za posledních 300 let.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
No, tak v tom případě ovšem, když se vrátíme k té první otázce, k tomu citátu z projevu prezidenta Václava Klause, tak vy jste to popisoval jako téměř zbytečnou konstrukci svatováclavskou legendu, ale teď říkáte, že je něco takového pro, řekněme, soudržnost a vůbec definici národa potřebného.

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Tak jistě ne svatováclavská, z mého hlediska je svatováclavská legenda málo produktivní z hlediska nějaké státotvornosti, smyslu státu, protože je otázka, jakou bude hrát roli v našich společných vzpomínkách Československo. Československo od samého počátku, že jo, co bylo Československo? Československo byl státní útvar, který byl mnohonárodní, byli tu Němci, Maďaři, Slováci, jestli chceme říct tedy i Židé do jisté míry jako samostatná skupina, a to Československo, velký demokratický ideál, odtrhli jsme se od Rakouska, abysme mohli uskutečnit náš demokratický ideál, od samého počátku bylo Československo protiřímský, protikatolický, trvalo to dlouho, než vznikla lidová strana a smířila se s katolickou církví Československá republika a byl tu mýtus Masaryka, k němuž patří také velké evropství, nová Evropa, místo Československa v Evropě a lidé jako Čapek, kteří tomu pracují a kteří pracují v tomto smyslu. Pak přišel rok 38, 39 a všechno se obrátilo, svatováclavská tradice, spolupráce s Němci, vždycky jsme patřili k německému kulturnímu okruhu, musíme vyprávět naše dějiny, Masaryk s Palackým nám lhali, vycházely knihy, který se tak jmenovaly, Co nám lhaly dějiny, to byl jeden ... Takže, když už hovoříme o tom, zda je svatováclavská tradice nějakou oporou, tak musíme položit tu otázku trošku jinak, jaká je tradice, národní tradice Česka, nebo co charakterizuje například můj život, když bych ho měl měřit s nějakou tradicí, která, s kterou jsem se setkal v životě, tak bych řekl, že ta naše zvláštní tradice nebo specifická tradice je prudká, prudké lámání se epoch. I v mém poměrně nedlouhém životě jsem prožil 5 státních útvarů, narodil jsem se v protektorátu, pak byla Československá republika, pak byla komunistická republika, byl federální stát, a pak bylo Česko, a to všecko stačil vlastně prožít. Takže naše tradice ve skutečnosti je zkušenost toho tříštění, toho lámání, toho kývání a vždycky ta jedna doba nevraží na tu druhou. Takže dneska všechno, co bylo minulé, je zločin, tak jako za protektorátu Masaryk a Čapek byli zločinci, pak zase protektorát. To prudké střídání těch epoch a ta, takové to lámání charakterů a smyslu života, kterej k tomu patří, to je vlastně naše tradice.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A může taková tradice, tedy takto vámi popsaná, ta série zlomů a prudkých změn být vůbec základem něčeho, co by mělo držet pohromadě, státu, státnosti, národu?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Ano, ale musíme to interpretovat jinak. Takový národ, který udělal, a ve střední Evropě nejsme sami, je nás víc ve střední Evropě, který jsme prošli takovýmhle peklem zkušeností, takový národ si musí uvědomit, že největším darem svobody od roku 89 je, že patříme k Evropě, že ta rozkolísaná a do jisté míry snad i tragická kolísavost epoch se dá vyvážit tou tvořivou příslušností k Evropě, která se stává jakýmsi dneska už státem, nebo jakýmsi společenstvím států, takže naše místo je v Evropě.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Takže, jestli tomu správně rozumím, tak z vašeho pohledu není úplně správně, když svátek sv. Václava je Dnem české státnosti?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
No, tak, co patří k české státnosti. Tak opakuji ono skutečně k té svatováclavské legendě patří ten smysl pro říši, pro Evropu, k níž patří křesťanské české knížectví, takže jaksi je to trošku paradoxní. Už to, že je to svatý ten Václav, tak to odkazuje na univerzalismus, na něco víc, než je pouhé vlastenectví k nějakému národu, když už chceme vzít vážně tu legendu. Tak je samozřejmě dimenze, v tom křesťanství je ta univerzalistická dimenze, ta pravda, která platí pro každého a která osvobozuje každého, takže jistě je to trochu groteskní svatováclavská tradice jako tradice české státnosti, což groteskní, spíš bychom řekli našeho evropanství. Mně by připadalo mnohem přirozenější hovořit o svatováclavské tradici jako o tradici českého evropanství.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu filozof, pan Václav Bělohradský. Ještě jeden citát z toho projevu prezidenta Václava Klause na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi mám pro vás, pane profesore, cituji: "Vlastenectví je vydáváno za šovinismus," jinak řečeno podle prezidenta jsou vlastenecké projevy označovány pravděpodobně veřejností má na mysli, či médii, za vyvyšování se českého národa. Je tomu tak, je ten, je řekněme ten význam toho termínu vlastenectví v tuto chvíli v roce 2011 v české společnosti posunut?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Já doufám, že je, já doufám, že je posunut.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Doufáte, že je posunut kam?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Ale v celé ... My jsme, my žijete teďka v takové zvláštní době, kterou já jsem nazval obrat k identitě. Musíme se na našich ulicích, v Praze moc ne, ale na ulicích Říma, nebo Paříže nebo Berlína se musíme neustále konfrontovat s kulturními cizinci, které k nám proudí z islámského světa. Je běžné, nedávno jsem navštívil jednu třídu v Itálii, víc jak polovina žáků byli tedy původem kulturní cizinci a současně probíhá dík globalizaci ta dislokace výroby, lidé ztrácejí práci a tím pádem i velký zdroj své identity, protože práce na západě byla klíčovým zdrojem identity. Způsob, jak se integrujeme do té společnosti. A toto všecko vyvolává úzkost a strach a obrat k identitě, velkou poptávku po identitě, takže ve všech zemích máte úspěch, mají úspěch takové ty lokální strany, jako je třeba v Itálii Liga severu, nebo jako byl v Rakousku Haider a to jeho uskupení, dokonce i ve Francii, což je téměř, to je téměř neuvěřitelný, že i ve Francii, v tom ultracentralistickém státě se začínají rodit ty lokální uskupení, takže toto všecko probíhá.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Pardon, máte pocit, že se něco takového děje i v Česku?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
To nevím, to nevím, myslím, že takové strany, jako Dělnická, nebo jak se jmenuje, patří asi do tohoto proudu, ale jakási poptávka po identitě, neznám dost dobře tento aspekt v české situaci, ale řekl bych, že něco takového probíhat musí, nějaká poptávka po identitě, v tom, jak to nazval Zikmund Bauman tekutá modernost. Člověk nemůže žít v tekutém světě, potřebuje své body, takže ta poptávka po identitě je a taky vynesla na papežský stolec, abych tak řekl, Benedikta XVI., protože on vysloveně bojoval té ..., on nabízel ten obrat k identitě, Evropa je křesťanská a tak dále. Takže, jestliže myslíte vlastenectví v tomto lokálním slova smyslu, pak ano. Jestliže ale myslíte vlastenectví v tom národním, velké národy, které, pak naopak se oslabuje. Itálie je mnohem méně národ dneska, než byla dřív, protože Liga severu třeba zpochybnila rozdíl sever, jih, rozděluje, zdůrazňuje lokální, a dokonce i v Česku jsem zachytil moravskou nějakou, nějaký boj proti pragocentrismu.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To je záležitost popravdě řečeno stará téměř 20 let.

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Dobře, já jsem zachytil nějakou aktivizaci v poslední době, dostal jsem nějaký emaily, kde mě žádaj, abych pozvedl svůj hlas proti pražskému imperialismu a českém, takže i v Česku jistě bude něco takového.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dobře, jestli mohu zůstat u toho, co jste říkal ohledně potřeby určitých bodů záchytných, tak může být, ta otázka je možná nesmyslná, ale přesto, můžeme být takovým záchytným bodem v Česku právě prezident Václav Klaus?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Tak doufám, že ne, protože to je takové to, já bych dokonce řekl, že to je naprosto groteskní pojetí, ta představa, že pokrokáři ohrožují. Mně to připomíná Stranu mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava Haška, který obviňoval nemírné pokrokáře, kteří ohrožují naši zemi a mírný pokrok. Já ..., kde jsou ti pokrokáři? Já takové nebezpečí nevidím. Kde je někdo, kdo vydává vlastenectví za šovinismus. Nic takového není. Naopak ve všech zemích probíhá nějakej pokus. Takže takovej ten téměř paranoickej pocit, že my tady bojujem za konzervativní hodnoty, které jsou ohroženy celým světem, to je přece naprosto falešné, vždyť to tak není, vždyť naopak prožíváme obrat k těmto hodnotám.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Omlouvám se, pane profesore, není to prostě jen rozdílné vnímání reality, vaše a někoho jiného?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Ale určitě, to bude tak, ale nevidím, jak můžete vnímat, pokrok, nějaké nebezpečí pokrokářů v této zemi, zejména pak v Česku, kde, kdo jsou ti pokrokáři, kteří ohrožují naše konzervativní hodnoty? Vždyť přece, tady například čteme v tom projevu přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, ale naše národní společenství se přece konstituovalo odsunem Němců před pár lety, před 50 lety, to je přirozené. Připadá vám Chomutov nebo celé naše pohraničí jako přirozeně strukturované národní společenství? Ono je nepřirozeně strukturované a tím, že se tam přistěhovaly statisíce lidí a jistě, že ty potíže ve Šluknově souvisej taky s tím, že vlastně nikdy jsme to území úplně už nezvládli přirozeně strukturovat. Takže myslím, že ten projev vychází z naprosto falešné interpretace doby, kterou prožíváme.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Proč podle vašeho názoru prezident Václav Klaus mluvil tak, jak mluvil, proč používá takové termíny a taková spojení?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Neumím si to vysvětlit, protože Václav Klaus, alespoň v mých vzpomínkách, byl jeden z největších, abych tak řekl, narušovatelů, jestli to tak můžu říct té tradice v Česku, že jo? On útočil proti té tradici, nebo on kritizoval radikálně tradici takového toho humanistického socialismu, nebo takové té ..., toho navazovat na takovou tu minulost z roku 68, na všechny ty české mýty. On tvrdě postavil svoji transformaci na šoku, šoková transformace, takže, jestliže někdo představuje šokovou proměnu země, tak pak se nemůže odvolávat na tradice hluboké a tisícileté nebo staleté, že jo. Problém takových zemí jako je Česko je, že žádnou tradici přece nemáme, kde bysme ji taky sebrali? Tradice, velká národní tradice, to je složitá věc. Je jenom pár národů v Evropě, které mají skutečně dlouhou hlubokou národní tradici, například odchodem Němců se naše sebeinterpretace naprosto změnila a náš národ taky.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
V tom případě opět zpátky otázka k těm záchytným bodům, pokud tedy, jak říkáte, český národ svoji dlouhou tradici nemá, pokud tady žádné další záchytné body nejsou, tak kde tedy, v tom jaksi tekoucím prostoru nalézt něco, čeho se můžeme chytit?

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Víte, musíme rozlišit mezi ..., definujme národ, musíme rozlišit mezi národem politickým a antipolitickým. A národ politický je definován státem a ústavou, Maďar, Slovák, Žid, Němec, všichni mohou být Čechoslováci, pokud je ten stát definován ústavou nadnárodně, pak jsou antipolitické identity. Ta politická identita smiřuje, smiřuje různé konflikty, protože ústava, jako v Americe například, každý je přímo odněkud, ale ta ústava a americká, americký kontinent je smiřuje, to je ta jejich politická identita, být Američanem je politická identita. To, co charakterizuje tuto zemi v jejích dějinách přerývaných je přemíra nebo hojnost antipolitických identit a nedostatek politické identity. A ty antipolitické identity jsou například náboženství, spor mezi katolíky a protestanty, který devastoval naše už rané dějiny. Ideologický komunisti a zbytek někdy ve dvacátých letech už v Československu je velmi jasný byl ten spor, ideologie, ideologické nedorozumění mezi lidmi, Čapek to říkal, to nazýval právě nedorozuměním mezi lidmi. Pak jsou tu ty etnické identity, ty u nás nejsou příliš silné, ale byla německá část obyvatelstva, která byla proti, která nepřijímala politickou identitu československou, takže problém je, vztah mezi politickou a antipolitickou identitou. V naší dlouhé tradici byla vždycky přemíra těch antipolitických identit, náboženských, morálních, etnických a tak dále, ale nedostatek té politické identity založené na státě a ústavě.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Profesor Václav Bělohradský byl dnes mým hostem. Díky za váš čas i za vaše názory. Hezký večer.

Václav BĚLOHRADSKÝ, filozof:
Na shledanou.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, přeji vám příjemný večer.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu.

Pokud se chcete našeho hosta na cokoli zeptat, dotaz mu můžete zaslat prostřednictvím mailové adresy 20minut@rozhlas.cz. Na otázky napsané do diskusního fóra bohužel hosté nemohou reagovat.