Eduard Arkadjevič Vorobjov, ruský generál

Eduard Vorobjov - Foto: Alžběta Švarcová

Eduard VorobjovFoto: Alžběta Švarcová

V neděli to bude 33 let, co spojenecká vojska pod velením sovětské armády překročila hranice Československa a zahájila okupaci maskovanou jako přátelskou pomoc proti kontrarevoluci. Sovětská armáda zůstala v zemi 22 let. Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu bude člověk, který zažil začátek i konec této trpké kapitoly ruskočeských vztahů. Přeji vám dobré odpoledne. 21. srpna 1968 jako velitel roty překročil československé hranice, v roce 1987 se stal velitelem skupiny Střed sovětské armády a v roce 1991 byl posledním sovětským vojákem, který opustil československé území, generál Eduard Arkadjevič Vorobjov. Dobrý den, pane generále.

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Já si na úvod dovolím malou vzpomínku na dobu, kdy sovětská armáda opouštěla jinou zemi. V roce 1989 Armáda Sovětského svazu opouštěla Afghánistán a tehdejší generál Boris Gromov opouštěl tuto zemi pěšky, přecházel Termezský most mezi Afghánistánem a Sovětským svazem. Vy jste o dva roky později opouštěl jako poslední sovětský voják Československo. Jak jste ho opustil?

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
K momentu podpisu posledního protokolu o dokončení stahování sovětských vojsk z československého území odešlo už veškeré mužstvo na sovětské území a já jsem opouštěl zemi svým služebním vozem, který v té době už byl umístěn na sovětském velvyslanectví. Milovice, místo, kde jsem bydlel, když jsem byl velitelem, bylo už zcela předáno pod jurisdikci československého vedení a žádní vojáci tam nezbyli. Služební letadlo bylo na československém letišti a moje služební auto bylo na velvyslanectví. A v tom okamžiku, kdy byl podepsán poslední protokol, kdy jsem startoval toto služební auto s řidičem, ze sovětského velvyslanectví v Československu mě tedy dovezlo na letiště, tam se se mnou rozloučili, odevzdali mi květiny, to auto vjelo do trupu letadla a spolu se mnou letadlo odstartovalo, tedy i s tím vozem jsem odletěl do Moskvy.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Vy jste se v roce 1987, pane generále, stal velitelem skupiny Střed sovětské armády. Vy jste velel zhruba 70 tisícům vojáků, to nebylo nijak malé množství a zároveň to byl závěr studené války. Studená válka v podstatě ještě stále běžela. Jaký byl váš úkol?

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Ano, skutečně to uskupení podle dohody mělo činit asi 100 tisíc lidí, ale ve skutečnosti to bylo 72 tisíc mužů, skutečně vojáků bez rodinných příslušníků. S těmi příslušníky to bylo necelých 150 tisíc. Můj úkol spočíval v tom, že jsem měl udržovat stav bojové pohotovosti nebo bojeschopnosti střední skupiny vojsk. Na úrovni, která by v případě nutnosti zajistila plnění bojových úkolů, a to tak, že samostatně, společně s Československou lidovou armádou anebo v celkovém složení vojsk Varšavské smlouvy. Tomu byla podřízena veškerá moje činnost. Když jsem byl jmenován velitelem, přijal mě nejvyšší vrchní velitel, první prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov a ten mi řekl o tom, že udržování bojeschopnosti a operativní připravenosti vojsk, o tom, že nepochybuje, že toho budu schopen, ale že musím jako velící důstojník věnovat také pozornost stavu kázně vojsk. Naše vojska, jejich mužstvo i důstojníci a stejně tak rodinní příslušníci se musejí chovat tak, aby nevyvolávali u místních občanů nějaké negativní vztahy. Řekl, jestliže k něčemu takovému dochází, ve vlastní zemi je to nepříjemné, ale je to alespoň doma, ale když se to stane v jiné zemi, pak to má zcela jiný ohlas, a proto tě žádám, věnuj tomu velmi bedlivou pozornost a já jsem mu to slíbil.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jaký byl vlastně vztah vašich podřízených sovětských vojáků na československém území k československým vojákům, protože z materiálů, které v minulosti byly, v minulých 20 letech odtajněny v Československu, z těch vojenských plánů Varšavské smlouvy na eventuální, řekněme, válku se západními zeměmi, tam vždycky československé, polské nebo východoněmecké jednotky fungovaly jako ty prvosledové, které byly de facto určeny k obětování. Tak se ptám na to, jaký vztah byl mezi sovětskými a československými vojáky i z tohoto pohledu?

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Situace byly různé. Byly situace, které se nacvičovaly na štábních cvičeních v takzvaných vojenských hrách, kdy střední skupina vojsk v případě vzniku nějaké situace byla v prvním sledu a měla hájit území Československa a zemí socialistického společenství, a pak byly jiné situace, kdy střední skupina vojsk pod mým vedením byla zařazena do druhého sledu. A v prvním sledu byla československá armáda. A frontu potom velel velitel československé armády a já jsem mu byl podřízený jakožto velitel druhého sledu. Takhle se zpracovávaly různé teoretické situace v závislosti nad operační, na operačních podmínkách, které byly základem nebo zadáním příslušného štábního cvičení. A vzájemné vztahy mezi vojáky byly velmi dobré. Bylo to nejenom na úrovni velitele střední skupiny vojsk a ministra obrany nebo náčelníka generálního štábu nebo zmocněnce československé vlády pro pobyt, pro dočasný pobyt sovětských vojsk na československém území. Byly to i dobré vzájemné vztahy mezi velitelem západního vojenského okruhu, panem Zachariášem. S těmi jsme prováděli taktická cvičení. Vyměňovali jsme si celé jednotky, mužstva, ať to byly například výzvědné roty, například rozvědka tankových vojsk se přesunula do Tábora a cvičila tam celý měsíc podle cvičebních plánů Československé armády. A naopak k nám přibyla podobná rota Československé armády, umístila se u nás tam, kde měla posádku tanková divize, původně to bylo v Milovicích a zase prováděli cvičení podle našich pravidel. A vytvářely se tím vztahu, řeknu, dokonce možná lepší, než mezi jednotkami, jednotlivými jednotkami sovětské armády. I když musím říct, že jako velitel, stejně tak vojenská rada i politická správa jsme věnovali velikou pozornost právě takovýmto akcím výměnným, abychom se nedotkli cti nebo důstojnosti vojáků, abychom jim vytvořili co nejpřijatelnější podmínky pro společnou bojovou přípravu. A musím říci, že velmi mnoho kladného jsem si já jako velitel i moji podřízení vzali z připravenosti důstojníků Československá armády. Byla to vysoká kázeň, organizovanost, přesnost provádění rozkazů a dobré vedení, dokumentace, velká výkonnost. Velmi často jsem dával za příklad činnost a práci československých důstojníků svým podřízeným, i když si myslím, že i od nás bylo čemu se naučit.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes je jejich hostem účastník invaze v srpnu 68 a také poslední velitel sovětských vojsk na československém území, generál Eduard Arkadjevič Vorobjov. Posuňme se, prosím, pane generále, do začátku devadesátých let. Jaké to bylo pro vás poslouchat vlastně ještě na konci osmdesátých let po celém životě, který jste prošil v rámci Sovětského svazu, v rámci jedné ideologie, tak najednou poslouchat Gorbačovovo vedení, jak říká invaze do Československa v roce 68 nebyla správná, byla chybná a neměla se stát?

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Když jsem byl jmenován velitel střední skupiny vojsk, tak v jednom z prvních interview se mě novináři zeptali byl jste jmenován a brzy bude 20 let, odejdou někdy slovenská vojska z Československa? Já jsem odpověděl určitě odejdou. A příští den mi volali z Moskvy a povídali mi tak tys tam přijel, abys tu skupinu vojskovou stáhl? Já jsem řekl ne. A proč jsi tedy odpověděl, že sovětská vojska budou z Československa stažena? Já jsem řekl když se podíváme na smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu, tak je tam slovo dočasný pobyt, z toho tedy plyne, že vojska určitě budou stažena. V médiích to bylo zdůrazněno, ale bylo řečeno, že velitel střední skupiny sovětských vojsk řekl, že vojska budou určitě z Československa stažena, ale bohužel neuvedl datum toho stažení. To byl takový, to byla taková zajímavá příhoda. Po prvním roce aktivní operačněbojové přípravy ve střední skupině vojsk jsem jako velitel pocítil, že plány na příští rok jsou intenzivnější. Bylo méně taktických cvičení včetně bojových střeleb, nočních taktických cvičení, která vyžadují zvláštní přípravu a také zvláštní výdaje. To nebylo příznačné pro vojska, která se nacházela mimo svou zemi. Aktivní bojová a operační příprava je základem života a činnosti vojsk v zahraničí. To samozřejmě vyvolávalo myšlenky, že v zemi je obtížná ekonomická situace, že vydržování velké armády na vlastním území, ale také uskupení v zahraničí je velkou zátěží. A tak se tu objevily první příznaky, že by mohlo dojít k radikálním změnám a možná i spojeným se stažením vojsk, to byl jeden moment. Druhý byl v tom, že události, k nimž docházelo zde v tehdejším Československu, jejich atmosféra byla taková, že Československo aktivně směřovalo k demokratickému rozvoji. Člověk už cítil, že může dojít ke změně politického vedení. A to politické střídání, pakliže k němu dojde, tak jistě nové vedení jako jednu z prvních otázek navrhne stažení našich vojsk z československého území. Byly tu i jiné příznaky, které víceméně umožňovaly předpokládat, že stažení vojsk bude každou chvíli navrženo a k tomu také došlo. A v této situaci bylo nutné ne za každou cenu se držet v Československu, nýbrž za této situace bylo velmi významné pro mě jako velitele uvážit, jak se má vojsková skupina v této situaci chovat. Politické i vojenské vedení a já jsem dostával veškeré rozkazy od vojenského vedení, my v té situaci sdělovaly, že je třeba sledovat vývoj situace. Nešlo o nějaké výzvědné akce, nýbrž prostě o podávání informací, jaká je situace v posádkách, kde se nalézají jednotky a útvary, jestli nenastaly nějaké provokace proti sovětským vojskům, zároveň jsme měli doporučení omezit časté volné vycházky i civilních zaměstnanců nebo rodinných příslušníků ať už do obchodů nebo jinam, aby právě k takovým provokacím ze strany nějakých jednotlivých osob nedošlo, byla taková varování. Pokud šlo o chování střední skupiny vojsk jakožto vojenského uskupení, bylo řečeno, že všechno, co se děje v Československu, je jeho záležitostí. Střední skupina vojsk do toho nemá zasahovat. Naopak má dodržovat přísnou neutralitu a zvýšit bdělost, pokud by šlo o možné provokace a pokud možno omezit kontakty našeho civilního obyvatelstva například při návštěvě obchodů. Myslím, že to byla dosti příznivá situace pro střední skupinu vojsk a já jsem chápal, že žádná vojenská příprava nebo nějaká aktivní účast střední skupiny na událostech v Československu nenastane.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Ještě jedna otázka, pane generále Vorobjove. Vy jste byl tím člověkem, který vlastně dojednal odchod sovětských vojsk z jedné dříve vazalských zemí. Jak jste byl potom přijímán v samotném Sovětském svazu, když jste se vrátil a byl jste tím, který stáhl 70 tisíc sovětských vojáků zpátky do země? Byl jste, řekněme, ne oslavován, ale bylo vám poděkováno za dobře odvedenou práci, anebo se na vás minimálně kolegové z armády dívali jako na toho, který dojednal, řekněme, zmenšení té zahraniční síly a vlivu Sovětského svazu?

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Skutečně byl jsem členem delegace, která vedla jednání o termínech stažení. V čele delegace stál velvyslanec pro zvláštní záležitosti Obojimov, ale já jsem byl jeho zástupcem. A jistě vždy jsem se toho jednání účastnil. Pokud jde o vztah ke mně v Sovětském svazu, ať už to byli moji kolegové vojáci nebo jiní lidé, nikdy jsem na to nijak zvlášť nemyslel a je zvláštní, že už podruhé dostávám tuto otázku v České republice. Všichni na mě hleděli jako na člověka, který provedl rozkaz, které provedl to rozhodnutí politického vedení. To rozhodnutí politického vedení bylo zpracováno jako zvláštní direktiva ministra obrany a náčelníka generálního štábu a mým úkolem bylo provést tuto směrnici. Musel jsem ji provést přesně ve stanoveném termínu tak, jak to bylo stanoveno v dohodě mezi delegacemi. Já jsem musel za minimálních narušení vůči obyvatelstvu vojskovou skupinu stáhnout. Nikdo v Sovětském svazu na mě nehleděl v takovém světle, jaké jste právě naznačil. Navíc já i moji podřízení jsme hrdi na to, že jsme dokázali splnit všechny určené termíny, zanechat po sobě docela slušný dojem v zemi pobytu a provést stažení vojsk nejen bez nějakých událostí nebo trestných činů, ale bez hrubých přestupků proti vojenské kázni.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Jejich hostem byl generál Eduard Arkadjevič Vorobjov. Pane generále, děkuji za rozhovor a přeji hezký den. Na shledanou.

Eduard Arkadjevič VOROBJOV, generál:
Prosím.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, přeji vám příjemný večer.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu. 

Tento rozhovor musel být z časových důvodů předtočen, proto tentokrát bohužel není možné odpovídat na otázky zaslané během vysílání. Děkujeme za pochopení. 

Autor:  Martin Veselovský  (mav)
Pořad: Dvacet minut Radiožurnálu  |  Stanice: ČRo Radiožurnál
Čas vysílání: pondělí–pátek 17:06; repríza: úterý–sobota 00:10  |  Délka pořadu: 20 minut  
 

Nové články v rubrice

 

Diskuse

Český rozhlas si váží názoru posluchačů a má zájem o korektně vedenou diskusi. Vyhrazuje si proto právo skrýt příspěvky, které odporují dobrým mravům, jsou xenofobní, porušují platné zákony, poškozují dobré jméno Českého rozhlasu, nebo mají reklamní charakter.

Návod na použití diskusního systému DISQUS naleznete zde.

 
tyto komentáře používají systém Disqus

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace