Vytvořil jsem symbol středověkého rytíře, říká Jaroslav Róna o soše Jošta Lucemburského v Brně

„Řada Brňanů se asi setkala poprvé v životě se sochou, která je pojatá netradičně,“ namítá v rozhovoru s moderátorkou Helenou Šulcovou. Zároveň připomíná, že řada architektů a dalších osobností brněnského života reagovala pozitivně, naopak v místních médiích se soše přezdívá, vysmívá a reaguje negativně.

„U nových staveb nebo monumentálních děl ve veřejném prostoru by si lidé měli počkat na konečné soudy a snažit se s dílem žít, než vyřknou ortel,“ říká, a jako příklad uvádí Tančící dům v Praze, jehož byl zpočátku odpůrcem, nyní ho oceňuje.

Socha koně má pozměněné proporce, nohy dlouhé téměř čtyři metry, zvětšená kopyta, ale také zpresované tělo. Podobně jako u jezdce s extrémně protaženými končetinami.

„Chápu, že když má socha extrémně dlouhé nohy, tak evokuje žirafu, ale myslím si, že by do toho neměli mluvit lidé, kteří nemají cit pro proporce hmoty a funkci výtvarného díla v prostoru,“ upozorňuje.

Kolem sochy jsou druhým dnem zástupy lidí, kteří fotografují, místo se oživilo

Měřítko sochy vychází z okolních budov, a kdyby byla o půl metrů nižší, tak nemá napětí a nefunguje – úloha sochaře je totiž podle něj vytvořit napětí mezi dílem a okolním prostředím.

Skicu sochy nakreslil během 15 minut, a nejde přitom o portrétní sochu Jošta Lucemburského, necítil se také nijak zavázán jeho osobností. „Vytvořil jsem symbol středověkého rytíře,“ vyzdvihuje.

Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte v našem iRadiu nebo kliknutím na odkaz přímo v tomto článku.

Vztyčení sochy Jošta Lucemburského na Moravském náměstí v Brně|foto: Tomáš Kremr