Před 25 lety dostala Evropská unie své jméno. Smlouvu v Maastrichtu podepsalo 12 zemí
Když 7. února 1992 ministři zahraničí a financí podepisovali Maastrichtskou smlouvu, nikdo z nich nemohl tušil, jaké zkoušce bude čelit Evropa o čtvrt století později. Smlouva změnila dosavadní název Evropského společenství na dnešní Evropskou unii. Zavedla také nové formy spolupráce vlád členských zemí – na obraně a v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.
Dokument pak ratifikovaly jednotlivé země, takže platl až od 1. listopadu 1993. „Maastrichtská smlouva vyžaduje 12 podpisů, když nebudou, bude mrtvá,“ řekl tehdejší dánský ministr zahraničí Uffe Ellemann-Jensen. Podpisem Maastrichtu dostal původně čistě hospodářský projekt i politické rozměry.
„Obě sféry jsou propojeny. Maastricht navrhl myšlenku společné měny, což je rozhodnutí vysoce politické. Měna, stejně jako obrana, to je prostě jeden ze dvou hlavních pilířů svrchovanosti každé země. Maastricht nebyl plně domyšlen, ale bylo to vysoce politické gesto,“ připomíná politolog Jacques Rupnik.
Smlouva zakládá unii, která zaměřuje svou činnost do tří oblastí - tří pilířů, které všechny překračují původní rámec Římských smluv o založení EHS z roku 1957. První pilíř zahrnuje činnost už existujícího Evropského společenství, kde se přijímají zákony na evropské úrovni na základě návrhu Evropské komise. Druhý pilíř se zabývá společnou zahraniční a bezpečnostní politikou, třetí pilíř zahrnoval oblast justice a vnitřních záležitostí (dnes také policejní a justiční spolupráce v trestních věcech).